PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

JEDEN STARŠÍ, SKUTEČNÝ PŘÍBĚH JAKO UKÁZKA...

Patricie Postoloprty - Když jsem byla ještě dítě školou povinné,moc ráda jsem byla u své babičky.Ona byla asi jiná než jiné babičky.Byla přísná,ale milující.Často mi místo pohádek,vyprávěla strašidelné příběhy.Ale také takové příběhy,co sama zažila.O jeden bych se s vámi chtěla podělit.Moje babička tehdy bydlela v pavlačovém domě se svojí sestrou a svými dětmi.Jednou večer,její mladší dcerka začala uprostřed noci plakat,tak vstala z postele a šla se do vedlejší místnosti na ní podívat.Po chvilce malá Milada přestala plakat,tak když už byla vzhůru,přeci jen ji šla zkontrolovat.V pokoji byla tma a ticho,ale to co u Miladiny postýlky uviděla ji vyrazilo dech.Nemohla se pohnout,uviděla u hlavičky své dcery průsvitnou postavu,ale rozeznala,že to byla shrbená stařena s dlouhými šedivými vlasy,co se nad ní skláněla a kostnatou rukou se jí dotýkala hlavy.Babička potichu opustila pokoj a šla plná strachu vzbudit Blanku svojí sestru.Potichu obě vešli do pokoje k malé a Blanka ji zase uviděla u jejích nohou...zlým pohledem a jako by něco mumlala.Strachy vykřikla a postava zmizela jako závoj z kouře.Ale druhý den ráno měla její dcerka velmi vysokou teplotu.Nakonec ji odvezli do nemocnice a řekly,že má silný zánět mozkových blan a že bude zázrak,když to přežije.Z nemoci se sice dostala,ale následkem toho přestala chodit a ochrnula.Babička věřila,že to má na svědomí právě ta podivná stařena.

Blanka Praha.Tenhle podivný zážitek se mi stal v době kdy jsem ještě chodila do ZŠ.Byla neděle a já pospíchala na autobus.Moje cesta do školy trvala asi hodinu.Na dojíždění jsem si rychle zvykla.Nebylo by na mé cestě do školy nic divného,kdyby nebyla neděle.Nějaká tajemná síla mi nutila jít a odjet.Když jsem přestoupila na druhý autobus,mimochodem byla jsem v autobusu sama,zažívala jsem divný pocit.Na další zastávce přistoupil podivný muž.Jako by byl z jiného světa.Dlouhý obnošený kabát,na hlavě něco,co se podobalo buřince,nebo pomačkanému klobouku.Jeho pohled,jako by bez očí mi naháněl hrůzu.Nespouštěl že mě své podivné oči.I když jsem to nikdy neudělala,zběsile jsem dala skoro na poslední chvíli řidiči znamení k zastavení.Pak jsem se asi o tři zastávky dříve,než jsem měla původně rozběhla ke škole a tak rychle jsem nikdy neběžela.Ohlížela jsem se za sebe.Stále mi byl ten muž v patách.Měl v ruce starý deštník s kovovou špičkou a jak se o něj opíral,při chůzi vytvářel rytmickou melodii.Už jsem byla skoro u školy,on stále za mnou.Bála jsem se,jak se ke mě blížil.Nenapadlo mě nic jiného,než v tuto ranní hodinu zazvonit na zvonek školníka.Ten se spíše než zlobil divil,proč jsem v neděli ve škole.Postava muže se zastavila na konci ulice a já jsem vše panu školníkovi řekla.On však na konci ulice tu tajemnou postavu muže neviděl.Vzal mě k nim domů na čaj a pak mi poslal domů.....Za pár dní našli nedaleko tělo školačky.A po tajemném muži se slehla zem.

Karel - Můj příběh je krátký a ani nevím zda šlo jen o výplod mé fantazie nebo o něco nadpřirozeného. Moje babička ráda sedala do křesla v rohu pokoje a vedle křesla stála velká stojací lampa. Křeslo už něco pamatovalo a tak občas když se v něm zavrtěla tak zapraskalo nebo jemně zavrzalo. Babička v něm ráda četla a nebo štrikovala. Když zemřela bylo mě 14 let a protože mě vychovávala byla to moc velká ztráta pro mě i pro dědu. Pár dní po jejím pohřbu mě v noci probudilo zavrzání toho křesla a tu vteřinu než mě to došlo jsem nic necítil zvláštního, ale jak mě to došlo, že to není možné úplně jsem zkameněl a zblednul. Děda v tom křesle nikdy nesedával a šel jsem se raději přesvědčit. Děda spal a v křesle nikdo. Říkal jsem si, že jen smutek vyvolal takovou halicinaci. Ano mohla by to být halucinace z toho jak moc nám chyběla a člověk si přál aby byla zpátky, ale během půl roku se mě to samé ještě párkrát stalo. Možná jen výplod mé fantazie a nebo ne ??? 

Edward Warren Miney (7. září 1926 – 23. srpna 2006) a Lorraine Rita Warrenová (31. ledna 1927 – 18. dubna 2019) byli vyšetřovatelé paranormálních aktivit, spojovaní s řadou případů údajných posednutí. Edward se považoval za tzv. démonologa, čili odborníka na démony. Lorraine se hlásila k jasnovidectví a lehkému transu, úzce pracovala se svým manželem.

Příběhy o paranormálních aktivitách a démonech, které manželé Warrenovi zpopularizovali, byly adaptovány nebo nepřímo inspirovaly desítky filmů, televizních seriálů a dokumentů. Mezi nejznámější patří film V zajetí démonů (v anglickém originále The Conjuring), Annabelle a další.

Manželé jsou kontroverzní u mnoha kritiků, například podle závěrů skeptiků Joe Nickella a Benjamina Radforda se případ, který byl následně i zpracován do filmové podoby Hrůza v Connecticutu, nestal a manželé si ho podle nich vymysleli.

Roman -

Představte si domek kde uvnitř v obýváku svítí jen svíčka a venku je tma a velmi hustá mlha. Nevidíte nikam, vidíte jen valící se mlhu, která jakoby se odrážela od skleněné tabule okna. Ve skle vidíte krom mlhy i odraz svíčky a svojí siluetu. A v tom se vám ukáže ještě obrys člověka, kterému není vidět tvář a ani nevíte zda je to žena či muž a během zlomku vteřiny to zmizí, to něco. Přesně to se mě stalo před pár lety a věřím tomu, že to bylo něco záhadného i když rozum říká, že to byla hra světla, mlhy a odrazu. Nevím, ale mám rád záhady tak věřím, že to bylo něco mimořádného. Něco co se nedá rozumem vysvětlit. 

V odkazech najdete dva amatérské horory, které natočila parta nadšenců... Myslíme, že tato parta má budoucnost, neboť příběhy jsou poutavé a na amatéry i dobře zahrané.. Nečekejte efekty za miliony korun, ale podívaná je to pěkná a z naší strany si zaslouží velkou chválu... 

V řecké mytologii je popisováno jako podzemní říše obklopená řekami Styx, Acherón, Kokýtos, Pyriflegethón a Léthé. Vládne jí bůh Hádés, bratr Dia, se svou ženou Persefonou. Na začátku vstupu do podsvětí projde duše kolem trojhlavého psa Kerbera, který do říše mrtvých nepustí nikoho živého.

Ukázka v odkazech. 

Není nic snazšího než vyvolávat duchy v domě s velmi temnou a pohnutou minulostí. Přesvědčila se o tom Debbie, která ke své smůle nerespektovala základní pravidlo „hry" Ouija. To praví, že by ji člověk v žádném případě neměl hrát sám. Z blonďaté krásky, která měla život před sebou, se kvůli tomu stal oběšenec, jenž už to má za sebou. Truchlící přátelé její náhlý odchod nemůžou pochopit a při pátrání po možných důvodech v Debbiině pozůstalosti narazí i na dřevěnou desku Ouija. Není nic snazšího než se na to zeptat přímo Debbie. A ještě lépe – zeptat se na místě, které bylo němým svědkem jejího tragického konce. Asi žádný z účastníků spiritistické seance ale ve skutečnosti nevěří tomu, že by se od kamarádčina ducha něco dozvěděli. Jenže pak s nimi začne deska komunikovat. Výjimečný a nečekaný zážitek však pro některé z nich může být úplně posledním v jejich životě. Otevřený komunikační kanál do záhrobí je totiž mnohem nebezpečnější, než by se mohlo zdát a někteří duchové si nechtějí s živými jen popovídat.

Leoš Pardubice 

Toho dne už od rána jsem cítil divný smutek a pochmurno a to zcela bezdůvodně. Nic mě nedokázalo zlepšit náladu a už jsem se těšil na noc, že to zaspím. Jenže ne a ne usnout. Až k ránu se povedlo, ale jen na chvilku, neboť sny hrůza a děs. 

Ráno u kávy hlava jak z ocele a jen tak jsem čučel bezmyšlenkovitě skrz okno do toho pochmurného a podzimního rána. Zvoní telefon.. V hlavě mě běží myšlenka kdo tak brzy otravuje... Zvednu to,,,, otráveně říkám No Ahoj.... A během pár vteřin bylo jasné proč už druhý den je mě tak divně... Jakoby už má mysl věděla tam někde na pozadí, že se něco stane.... A stalo... Stalo se to včera navečer a mě bylo divně už od rána.. To nechápu.. Náhoda nebo něco nevysvětlitelného? Úplně mě při této myšlence přeběhl chlad po zádech. Brrr jak je to možné ???

A co se vlastně stalo? Kdo volal a co volal ?

Volala příbuzná z Krkonoš, že se něco vážného stalo v rodině... Nebudu psát co přesně se stalo, ale byla to rodinná tragédie..

Chtěl jsem jen napsat jak je možné něco vycítit dříve než se to stane? A nebo jen shoda okolností a můj stav byl jen jak se říká nálada pod psa.... 

Alena Kolín.Bylo to takhle v létě a já byla u svojí babičky na prázdninách.Moc ráda jsem ji všude doprovázela.Jednou jsem zaslechla,že navečer pojede moje babička k jedné známé na seanci.No to bylo něco pro mě.Babička nechtěla nic slyšet,prosila jsem jí,že chci jet taky.Ale nakonec jsem ji přemluvila s příslibem,že budu hodná a nebudu vyrušovat.Ale moje babička tomu všemu věřila tak na půl,tak mi řekla,že bychom tu její známou mohli nenápadně vyzkoušet.Ona babičku znala,ale o dalších členech naší rodiny nic neveděla.Byla to jen známá.Jeli jsme tedy,pod záminkou,že jedeme něco ohledně jedné kočky,babička byla totiž zachránkyně toulavých pejsků a koček.Kočičky spolu s jednou její známou umísťovali do dobrých rukou.A tam poznala tu paní,co dělala seanci.Tak jsme jeli.Na seanci byla tam paní ,ještě jedna a pak já a babička.Věštila pomocí jedné tabulky:Ouija.Ale protože ztratila to věštící oko,používala malou skleničku,pro čtení písmen.Měla jsem oči na vrch hlavy,bylo to strašidelně tajemné.Seděla jsem stranou,najednou ta paní povídá:Nechceš si to také zkusit Alenko.Tak jsem to šla vyzkoušet.Přiložila jsem ruce na skleničku a musela položit otázku.Podle domluvy s babičkou jsem se zeptala,co dělá můj zemřelý děda.Ale on byl na živu,byla to jen zkouška.Najednou se sklenička dala do pohybu.Napsalo to:Nelži,tvůj děda žije!Obě jsme se s babičkou na sebe podívali.Paní se na nás zlobila a seánce skončila.Než jsme odešli ukázala nám foto mladé ženy.Byla to její dcera,co na ní byla.Pak nám řekla,že předpověděla její smrt.Ona ji neposlechla a nasedla do letadla,co skutečně spadlo.Byla jsem plná dojmů.Když jsme přijeli domů,táta se dověděl,kde jsme byli a bylo zle.Bylo to poprvé a naposledy,co jsem něco takového zažila.

Fantazie je oblast představ člověka a nesouhlasí s objektivním světem, pochází z řeckého slova a českým ekvivalentem pro toto slovo je obrazotvornost.

Bermudský trojúhelník je tajemná oblast v Atlantickém oceánu mezi Floridou, Portorikem a Bermudským souostrovím. A už několik staletí děsí lidstvo. Záhadně tu mizely desítky lodí a letadel. Jejich vraky a ani pasažéři se nikdy nenašli.

Každý kdo zažil více po sobě jdoucích neúspěchů a hrozných situací v čemkoliv vyslovil - já jsem snad prokletý... A co vlastně přesně znamená kletba?

 Kletba je vyjádřená žádost k nadpřirozeným silám, aby někomu vznikla škoda nebo jej potkal zlý osud. Vyslovením kletby se určitá osoba stane prokletou, tj. po určité době tuto osobu postihne neštěstí. Prokletí se nemusí vztahovat jen na osoby, ale též na celé rodiny, předměty, budovy, místa atd. Kletba se vyskytuje zvláště v mytologických líčeních, lidových pověstech a pohádkách.

Kletbou se dnes často rovněž míní použití více či méně vulgárních výrazů pro uvolnění vnitřního napětí. Některé kletby se dosud vyskytují v ustálených obratech, přestože už nejsou míněny doslova, např. aby ho čert vzal.

Přečtěte si celý příběh o domě, který jsem navštívil a zanechal ve mě zvláštní dojem navždy.

BYL TO VELKÝ, ZVENČÍ NA POHLED STARÝ A PONURÝ DŮM V OBROVSKÉ ZANEDBANÉ A ZAROSTLÉ ZAHRADĚ. MĚL ZVLÁŠTNÍ AŽ DIVNÝ TVAR STŘECHY, KTERÝ JSEM NIKDY NIKDE NEVIDĚL. NÁDHERNÉ STARÉ OKENICE JAK Z HORORU. 

DŮM BYL NA MÍSTĚ KDE NEBYL VŮBEC VIDĚT Z CESTY DOKUD JSTE NEPŘIŠLI AŽ K PLOTU. OKOLO NIC A NIKDO. JEN PRAŠNÁ CESTA, LESY A LOUKA. NIKDE ŽÁDNÝ SOUSED NA DOHLED A NAPROSTÉ TICHO. 

ÚŽASNÉ TAJUPLNÉ MÍSTO S TAJUPLNÝM VELKÝM A HROZNĚ ZVLÁŠTNÍM DOMEM. NA ZAHRADĚ BYLO NĚCO JAKO MALINKATÝ RYBNÍČEK, POLOROZPADLÁ KŮLNA A SCHODY DO PODZEMÍ KDE BYL SKLEP MIMO DŮM. 

DO DOMU SE DALO VEJÍT JEN JEDNIMI DVEŘMI, KTERÉ MĚLI Z VNITŘNÍ STRANY KRÁSNOU MŘÍŽ. PŘÍZEMÍ BYLO ROZLEHLÉ KDE BYLO SCHODIŠTĚ A ÚPLNĚ VZADU VANA A LÁZEŇSKÝ KOTEL A JINAK NIC. HÁDÁM, ŽE SE CELÉ PŘÍZEMNÍ POUŽÍVALO JAKO SKLAD DŘEVA A JINÝCH ZÁSOB A VĚCÍ. 

PAK NASTAL ŠOK KOLIK MÍSTNOSTÍ JE V CELKEM TŘECH PATRECH A NA PŮDĚ BY MOHLO BÝT KLIDNĚ DALŠÍCH PĚT MÍSTNOSTÍ. NĚKTERÉ MALÉ MÍSTNOSTI MĚLI ZKOSENÉ STROPY A MALÁ OKÉNKA DO VEDLEJŠÍ MÍSTNOSTI. FASCINUJÍCÍ BYLO USPOŘÁDÁNÍ MÍSTNOSTÍ A DVEŘÍ I CHODEB. MOHL JSEM CHODIT MÍSTNOSTMI POŘÁD DOKOLA. Z CHODBY DO PRVNÍ A Z NÍ DO DRUHÉ, TŘETÍ, ČTVRTÉ A DVEŘMI NA DRUHÝ KONEC CHODBY. JEDEN BY TAM SKORO ZABLOUDIL A DALŠÍ PATRO TOTÉŽ. 

ZVLÁŠTNÍ BYLO, ŽE V KAŽDÉM PATŘE BYLA DVAKRÁT PODLE VŠEHO KOUPELNA A PAK ZŘEJMĚ I PRÁDELNA. A HROMADA NĚCO JAKO ŠPAJZEK NEBO NĚCO TAKOVÉHO V RŮZNÝCH VÝKLENCÍCH. 

DODNES NEVÍM K ČEMU PŮVODNĚ DŮM SLOUŽIL ANI KDO BYL PRVNÍM MAJITELEM ANI JEHO HISTORII, ALE ZANECHAL VE MĚ SILNÝ DOJEM A MYSLÍM SI, ŽE KDYBY TAM ČLOVĚK STRÁVIL NOC, ŽE BY SE MOHL AŽ BÁT. PROZRADÍM JEN, ŽE DŮM SE NACHÁZÍ NA SEVERU ČECH A MOŽNÁ BUDE TADY TOTO ČÍST NĚKDO KDO BUDE VĚDĚT KTERÝ JE TEN TAJEMNÝ DŮM. BYL TENKRÁT K PRONAJMUTÍ A TAK JE MOŽNÉ, ŽE UŽ V DOMĚ NĚKDO ŽIJE A TŘEBA ZAŽÍVÁ I NĚCO TAJUPLNÉHO. 

Text této písničky je prostě paranormální a proto ho sem musím dát....

Démon je nadpřirozená bytost, typicky spojená s zlem, v náboženství, mytologii, mystice a kultuře. Ve starověkých blízkovýchodních náboženstvích a v abrahámovských tradicích včetně starověké a středověké křesťanské démonologie, je démon považován za škodlivou duchovní entitu, která může způsobit posedlost.

Tento tajemný příběh jsem si přečetla v jednom zajímavém časopise a opravdu se stal.Psal se rok 1871 a odehrává se ve Francii v oblasti Prováns.Žil tam jeden velmi zámožný muž.Jmenoval se Pier Fournier,žil tam se svojí mladou manželkou Marion.Oba se velmi milovali,toužili po rodině a chtěli dům zaplnit dětmi.Ale každému není přáno úplně všechno.Ať se snažili jak chtěli,dítě nepřicházelo.Marion s toho byla velice smutná a celá s toho chřadla.A když už nemohli nic dělat,jen se s tím smířit,jednoho dne šli okolo tamního sirotčince,Piér řekl své ženě,pojď se podívat,chci darovat abatyši dar pro tyto opuštěné děti a pokud k nám některé přiběhne,darujeme mu domov,jako by bylo naše vlastní.Marion se nejdříve zdráhala,ale její srdce jí přesvědčilo,že není důležité dítě porodit,ale vychovat.Tak nakonec svolila a šli do onoho sirotčince na návštěvu k abatyši Bernadettě.Mile je přivítala a pozvala mezi děti na zahradu,kde si hráli.Děti pobíhaly a najednou u Pierových nohou přistál míč a před ním stál usměvaví asi 10-ti letý chlapec.Jmenoval se Francoa.Abatyše si ho všimla a řekla,že je to syrotek,který přišel tragicky o oba rodiče, když byl asi tříletý.Ale jinak je to takové zvláštní tiché dítě.Marion a Pier si ho zamilovali na první pohled.Netrvalo dlouho a odváděli si ho do svého života i domu jako by byl jejich vlastní.Marion byla úzkostlivou,ale velmi milující matkou a Pier se v chlapci přímo viděl.Chlapec byl velmi tichý a jako by dospělí.S ostatními dětmi si moc nehrál,spíše se stranil jejich společnosti.Hrál si sám.Často odběhl na hřiště a pak se někdy stávalo,že se na půl dne ztratil,neznámo kam.Marion si dělala starosti,kde se toulá.Jednoho dne se chlapec ztratil skoro na celý den.Všichni ho hledali,volali a chlapec se neozýval.Marion už propuká v srdceryvný pláč, protože se už smrákalo a Francia nikde.Nebýt starého hrobníka Pascala,asi by ho nikdy nenašli.Všimnul si,že chlapec chodíval mezi hroby.Vždy k jednomu náhrobku.Když ho našli,jak tam spí,bylo jim to divné,ale ještě divnější bylo, když na náhrobku bylo jeho jméno a fotka,sice omšelá,ale ještě dobře vyditelná.Ustrnuli v úžasu.Chlapce vzbudili a zeptali se ho,co to je za divný hrob.On jim s poklidem odpověděl:Maminko a tatínku,já už jsem tu žil.Zemřel jsem,abych mohl potkat právě vás.Na tuto dávnou příhodu se časem zapomnělo,ale Francia o tom věděl své.

Eva Brno.Chtěla bych vám vyprávět můj vlastní příběh.Bylo to v době,kdy naše děti už byly dospělé a postupně vyletěli z rodinného hnízda.Můj muž byl profesorem na gymnáziu,kde vyučoval francouzský jazyk a český jazyk a literaturu.Já jsem ještě  pracovala v zahradnictví jako mistrová.Den mých narozenin se blížil a já netušila,co si pro mě moje rodina připraví.Bylo to pro mě velké překvapení.Můj muž věděl,že mým snem je jet do Francie.I když jsem tento jazyk neuměla,něco mi do této země  přitahovalo,už jako mladou ženu.Měla jsem obrovskou radost,když mi děti společně s manželem dali dárek na zájezd do této krásné země.Projeli jsme krásná města,navštívili tamní památky.Moc jsem si ten čas užívala.Pak jsme přijeli do jednoho malebného městečka,už když jsme tam vjížděli,měla jsem pocit,že to tam znám.Můj muž, když jsem mu to řekla,tak se smál a říkal.Ty blázínku, vždyť jsi tu nikdy nebyla,jak by jsi to tu mohla znát?Sama jsem netušila,jak je to možné.Najednou jsme zabočili do jedné ulice a já skoro vykřikla:Jé jestli pak je tady pekárna u Dibuazových?Muž se na mě podíval,jako bych se právě zbláznila.Zastavili jsme a můj muž zastavil jednoho kolemjdoucího a zeptal se ho na to.Ano to je pekařství,co je tady už více jak sto let,přechází z generace na generaci.Ale jak to víte?To znají jen místní.Muž stál a nevěřícně se na mě podíval.Dále jsme šli pěšky.Zase se mi vybavila vzpomínka na jednu ulici.Sant Lui.Prodávali tam krásné šátky,sama jsem se divila, proč se ke mě dostávají takové vize.Muž už řekl trochu naštvaně:Tak mě tedy do té ulice doveď a já ti tam koupím ten nejkrásnější šátek.Byla jsem jak ve snu.A dovedla jsem ho přesně na to místo.Koupil mi tam krásný pléd s vyšívanými růžemi.Ještě nás čekala prohlídka tamního zámku,byl krásný,jako z pohádky.Užívali jsme si prohlídku a já měla pocit,že přesně vím,která místnost to bude.Hudební sál,velká knihovna.Muž mi podezíral,že si z něj utahuji a vše jsem si nastudovala z nějakého průvodce památek.Ale já jsem z toho byla sama dost vedle.Když jsme se blížili k obrazárně,měla jsem tak divný pocit.Jako bych ty tváře z obrazů,už dávno znala.Najednou můj muž vyjekl až způsobil malé pozdvižení.Podívej se nahoru.Zvedla jsem oči k obrazu a úplně ztuhla.Z obrazu na mě zírala žena,co mi byla výrazně podobná a přez ramena měla přesně takový šál.Všechno pozorovala i průvodkyně,která tam stála v němém úžasu.Nikdy jsem muži nepřiznala,že jsem tam měla pocit,jako když tam patřím a jsem konečně doma.

Už mě pár lidí řeklo, že úplně to samé znají . Nevím zda tento jev má název, ale v životě se mě to asi třikrát skutečně stalo. Pokud se vám to také stalo a nebo víte jak se takovému jevu říká napište. A o co jde ? Před X léty takto sedíme doma u stolu celá rodina a podává se na stůl oběd pravděpodobně nedělní. U stolu jsme tři a jeden nosí na stůl. Určitým pohybem pokládá talíř a něco řekne a všichni dělají v ten moment určitý pohyb co ke stolování patří a každý po něčem sahá co je na stole a v tu chvíli někdo řekne určitá slova. A mě jakoby se zastavil čas a vybaví se mě sen z nedávné doby, který byl do puntíku stejný. Stejní lidé u stolu, stejné pohyby, stejná grimasa u všech a dokonce i stejná slova. Hlavou mě běhalo, že toto už znám, ta stejná scéna už byla jakoby to člověk už viděl v televizi, ale byl to kousek snu. Je to hrozně divné vidět stejný moment ve snu a pak po čase i v reálu do každého detailu stejný obraz jak v zrcadle.