PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Bylo mi 9 let. Každou noc přesně ve 3:15 jsem slyšela pomalé kroky na půdě. Táta tam dal pasti na kuny, ale ráno byly vždy prázdné. Jednou jsem sebrala odvahu a šla nahoru. Bylo tam -15°C, venku mrzlo. Ale uprostřed půdy, na prkenném podlaze, ležel kruh rozpuštěného sněhu. Velký jako kdyby tam někdo stál. Bosý. Kroky ten den ustaly. Ale dodnes, o 20 let později, mě občas v noci vzbudí chlad u postele. Jako by si ke mně někdo lehal.

Děda umřel v nemocnici v 4:20 ráno. V tu samou chvíli, v 4:22, mi doma v kuchyni spadl z police jeho oblíbený hrnek. Sám od sebe. Nikdo jiný doma nebyl. V 5:00 mi volala máma že děda před hodinou zemřel. Na pohřbu, když jsem stál u rakve, mi bylo najednou strašné teplo na pravém rameni. Jako by mě někdo držel za ruku. Jeho rukou. Nikdy jsem na duchy nevěřil. Byl jsem technik, realista. Teď už nevím čemu věřit.

Pronajala jsem si starý byt na Vinohradech. V koupelně je obrovské zrcadlo v dřevěném rámu. Každé ráno v 6:00 je pravý horní roh zamlžený. Jako by na něj někdo dýchal. Jednou jsem se vzbudila ve 3:00 na žízeň. Vešla jsem do koupelny. Zrcadlo bylo křišťálově čisté. Ale v odrazu jsem viděla stát ženu těsně za mnou. Měla bílé šaty a černé vlasy. Otočila jsem se. Koupelna byla prázdná. V zrcadle stále stála a dívala se na mě. Stěhuji se příští týden. Zrcadlo tu nechám.

Máma umřela před 2 lety. Smazal jsem její číslo, ale mobil ne. Loni na Dušičky mi v 23:58 zazvonil telefon. Na displeji "Máma". Zvedl jsem to. Ticho. Pak jsem uslyšel její hlas, hrozně daleko: "Marku, mám se dobře. Neboj." A zavěsilo to. Volal jsem zpět. "Číslo neexistuje." Operátor mi potvrdil že SIM karta je 2 roky zrušená. Hovory ze zrušených čísel technicky nejsou možné. Číslo mám dodnes v nepřijatých.

Potratila jsem ve 3. měsíci. Bylo to před 5 lety. Od té doby se mi každou noc zdá o holčičce asi 4 let. Má moje oči. Včera jsem malovala pokoj pro syna. Na čerstvě vymalovanou zeď někdo obtiskl malou dětskou ruku. Výš, než kam můj dvouletý syn dosáhne. Manžel byl v práci. Byla jsem doma sama. Ruka tam je dodnes. Bojím se ji smýt.

Koupili jsme starý dům na kraji Krumlova. Na zahradě byla rezavá dětská houpačka. Nikdo na ní 10 let neseděl. První noc ve 2:30 jsem se vzbudila. Okno do zahrady bylo otevřené. Houpačka se houpala. Prudce, vysoko, jako by na ní sedělo dítě a odráželo se nohama. Ale bylo bezvětří. Úplné bezvětří. Ani lísteček se nehnul. Vyběhla jsem ven. Houpačka se zastavila přesně když jsem otevřela dveře. Na sedačce byly mokré otisky malých bosých nohou. Ráno byly pryč. Houpačku jsme ten den spálili. V noci se mi zdálo o holčičce co pláče: "Proč jste mi vzali houpačku?" Už se mi nezdá. Ale někdy v noci slyším z té zahrady tiché vrzání.