Z hrobu ven
Je tu hrozně vlhko... Tady nemůžu zůstat. Denně si mrtvola Vojta stěžoval, že vyfasoval tak vlhké místo kam nikdy nesvítí sluníčko.. Občas zaslechl jak mu kvůli vlhkosti v hrobě zavrzala kostra.
Když byl v klidu a zrovna si nestěžoval tak pozoroval jak zespoda na víku rakve chodí brouci sem a tam. On tomu říkal, že se kouká na televizi kde dávají pořad o přírodě... Jediné co nesnášel když mu ňáký brouk chodil po stehenní kosti protože to ho hrozně lechtalo. Takového brouka nemilosrdně rozplácl článkem u psrtu... Ve víku rakve byla malinká dírka zrovna nad jeho lebkou a když hodně pršelo tak mu kapalo přesně do očního důlku. To také nesnášel. Naštěstí mu manželka při pohřbu dala do rakve svojí zalaminátovanou fotku aby byla pořád s ním. Tu fotku si za deště dával právě přes ten oční důlek aby mu do něj neteklo... Nejvíce se snad Vojta rozčílil když kopal ňáký neumětel vedlejší hrob. Tak mlátil tím krumpáčem, že se pod Vojtovým futrálem sesunul kus půdy a od té doby je jeho futrál nakloněn nalevo. Když Vojta tvrdě usne a nedává pozor tak se skutálí doleva a o stěnu rakve se majzne do koleního kloubu... To pak vždycky nadává až se kytky otřásají.
Jeho trpělivost skončila toho dne co nad ním prasklo víko a on měl oční důlky i čelist plnou hlíny.
A dost, tady už nebudu ani minutu rozhodl se Vojta a začal si pomalu pařátem dělat díru do hlíny směrem nahoru do světa živých...
Dloubal a dloubal hlínu tak dlouho až uviděl kousíček světla.
Jauvajs, hajzlík jeden nevychovanej, zlomil mě zápěstní kůstky.. Vojta nadával na kluka co přeběhl přes jeho hrob a dupnul mu na kůstky. No a můžu začít znova. Celá ta dírka se zasypala a ten fracek to ještě udupal. Začal tedy znovu. Po lebce mu stékal pot od námahy a z hrudního koše vycházel chrčivý zvuk. Už si odvykl fyzické práci za tu dobu co tu jen leží a sleduje brouky.
No hurá světlo. Tak teď snad žádný lump tady nebude běhat.
Cink cink Vojta kouká co to cinká a vidí jak se mu od žeber odrážejí malinké kamínky. To nevěstilo nic dobrého. Když se to stalo naposledy tak se dnem rakve prokousal k Vojtovi potkan. Zakousl se pitomec Vojtovy do holení kosti a vylámal si zuby. Ty zuby má Vojta dodnes schované, neboť si s nima občas vyrejvá obrázky na stěnu rakve. Zavrtěl celou kostrou aby se přesvědčil zda mu po rakvy zase nešmejdí ňáký potkan. Prásk, ozvalo se hlasité prasknutí... Doprčic já zapomněl, že jsem si schoval pod pánevní kost větší kámen a ta mě teď praskla... Vojta byl vzteky bez sebe... Ten kámen měl na obranu kdyby náhodou se mu tam chtěl vloupat někdo ze dvou sousedů. Napravo bývalý pan továrník a nalevo ňáká druhořadá herečka. Té se neobával, ale měl na ní pifku od doby co odmítla pozvání do jeho futrálu.
Konečně byla díra na povrch tak velká, že mohl prostrčit ven lebku a rozhlédnout se po ňáké suché jámě kam by se přestěhoval.
U vedlejšího hrobu zrovna potomek pana továrníka pokládal květiny. Byl to chlap jak hora. Snad dva metráky vážil a jak se ohnul aby položil květiny měl obrovský zadek těsně nad Vojtovou lebkou... Fuj, zaklapal Vojta sanicí... Potomek pana továrníka ztratil balanc... Prásk, Vojtova lebka nevydržela ten tlak a bylo po stěhování.
