Smutek
Krásný letní den... Úzká, horská silnice a po ní jede starý autobus, který si pronajala rodina na svatbu.... Autobus se plouží po rozpálené silnici. Starší řidič ztrácí vědomí asi horkem... Autobus padá... Letí kolem skal a lidé uvnitř křičí hrůzou... Ze třiceti cestujících nikdo nepřežil... Všichni, nevěsta, ženich, svědkové, rodina a přátelé prostě nikdo nepřežil... Později se ukázalo, že řidič byl mrtvý ještě před tím než sjel autobus ze silnice do propasti...
Obě rodiny, nevěsty i ženicha jsou z jednoho malého města a tak když už nikdo není naživu starosta se rozhodl, že nechá narychlo postavit malý hřbitov kousek za městem kde budou odpočívat jen cestující z toho autobusu smrti...
A tak se stalo... Rakve už jsou v zemi a dělníci ještě pracují na oplocení, osvětlení a na náhrobních kamenech aby žádný hrob nebyl anonymní... Najal i hrobníka, který všechny postupně pohřbil...
Brzy bylo vše hotovo a starosta si oddychl, že má tu smutnou záležitost za sebou...
Netušil, že vše teprve začíná...
Jak už to bývá tak po nějaké době už lidé přestali nosit květiny na hroby svatebčanů. Starosta už také zapomínal pomalu, že kousek za městem je hřbitov na kterém odpočívají navěky dvě rodiny. Hrobník už také přestal chodit kontrolovat zda je vše v pořádku a hřbitov začal chátrat a zarůstat.. Osvětlení už dávno není funkční .. Hřbitov upadl v zapomnění jako ti co tam leží pod vrstvou vlhké hlíny...
Mohla to být krásná svatba tam vysoko v horách na krásném místě s velkolepou hostinou v zahradách zámku kdyby řidič nezemřel přímo za volantem..
A určitě to dnes mohla být šťastná rodina. Místo toho je dodnes slyšet tam v horách ten hrozný křik cestujících, kteří věděli, že letí vstříc jisté smrti... Místní říkají, že hora si to pamatuje a připomíná lidem tu hrůzu....Alespoň zde vysoko v horách nezapomíná nikdo na těch třicet zoufalých hlasů....
Ale vrátíme se zpět do jejich rodného místa a teď už místa věčného odpočinku...
Anežka a Michal mají hrob úplně vzadu v tom nejtmavějším rohu hřbitova... Ona byla pohřbena ve svatebních šatech a Michal v obleku co by ženich a všichni ostatní ve slavnostním jak se na svatbu slušelo....
Ačkoli už pěkně dlouho na hřbitově nefunguje osvětlení přesto se jednou za měsíc lucerny rozsvítí a to přesně vždy devátého což byl den jejich svatby...
Půlnoc, devátého a světla svítí... Z rohu přichází ženich a chvilku po něm i nevěsta... Vedle nich se staví svědkové a za nimi stojí příbuzní a přátelé... Zní tichá a ponurá hudba... Jelikož v autobusu nebyl tenkrát oddávající tak před svatebčany předstupuje otec nevěsty a provádí svatební obřad...
Tmavý, zarostlý a zatuchlinou vonící hřbitov... Tam úplně v zadní části třicet bledých svatebčanů... Jen nevěsta v šatech je vidět už z dálky... Ticho, úplně ticho... Vše probíhá bezeslov... Jen jemně zní pohřební hudba místo té svatební.. A tak je to každý měsíc každého devátého...
Obřad skončil a všichni pomalu kráčí ke svým hrobům kde mizí.
Devátého srpna v podvečer se ve městě ztratil malý kluk Honzík..
Nikomu se nedaří ho najít a to protože se zatoulal až na malý hřbitov kousek za městem a tam úplně vzadu u rohu hřbitova usnul na staré naštíplé lavici...
Probudila ho světla...
Honzík kouká a vidí svatbu...
Dobrý den, jsem Honzík prosím vás já se ztratil, pomůžete mě najít maminku ? Určitě má strach když už je taková tma... No, já tady usnul...
Nevěsta kouká mrtvýma očima na toho chlapce a sklání se k němu... Honzík se lekl když viděl její namodralou barvu kůže, ale čekal co mu chce říci když se k němu pomalu sklonila...
Já jsem tvoje maminka zasýpala nevěsta... Znělo to jako hlas někde z hlouby země...
Né Né paní, to je omyl já mám jinou maminku a taky tátu i ségru...
Nevěsta natáhla ruku a Honzík v domnění, že ho chce odvést domů jí chytil za studenou ruku...
Držela ho pevně po celý obřad...
Světla zhasla, ponurá hudba ztichla a svatebčané pomalu kráčí ke svým hrobům...
Anežka otáčí hlavu na Michala při čemž stále drží Honzíka za ruku...
Pak zašeptala směrem k jejímu novomanželovi...
Slíbila jsem, že jednou Ti dám syna a vidíš, máš ho lásko .....
