Sama sobě loutkou
Nemohu dovolit abych byla zlá když jsem v podstatě hodná.
Nemohu dovolit abych byla hodná když jsem v podstatě zlá....
Nebo jsem jen loutkou ve vlastních rukou. Loutkou, kterou sice mám na provázkách, ale vůbec jí neovládám... Jednou jsem ta a pak zase ona... Nikdy nevím, která budu zítra.
Ani jedna nesmí zvítězit. Ani hodná ani zlá. Já jsem obě... Dvě loutky v jednom těle... To jsem já.
Střídá se to ve mě jak počasí a ač si myslím, že je mé rozhodnutí jaká budu a že já tahám za nitky jakou loutkou se probudím zítra... Není to pravdou... Ať tahám za nitky jak chci tak obě loutky v mém těle si dělají co chtějí...Nic neovládám.. Proč nikdy nejsem taková jaká chci být... Já vím proč, ale hrozně se bojím si to přiznat. Loutky ve mě jsou můj štít, ty mě chrání a zároveň mě brání abych byla sama sebou... Dostanu se na světlo jedině když obě loutky spálím, pak zůstanu já taková jaká jsem.... Tak se toho bojím, ale takhle už nemohu dál žít....
Toto celé měla Valerie na první stránce svého deníku. Na druhé stránce měla zapsáno co si myslí , že z ní dělá ty pomylsné loutky..Bylo toho dost co měla na druhé stránce svého deníku. Každý večer byla odhodlána, že druhý den s tím začne něco dělat, ale ráno bylo večerní odhodlání pryč a vše šlo dál úplně stejně jako dosud... Dobré bylo jen to, že si vůbec dokázala přiznat, že s ní něco není v pořádku... A tak to šlo den za dnem až do toho osudného dne...
Potkala ho na zastávce autobusu. Na pohled se jí moc nelíbil, ale něčím jí imponoval. Pomohl jí vstát když zakopla na schodech do autobusu. Ona to brala jako projev slabosti protože holky jejího formátu přeci nepadají. On jí však nedal pocítit, že je slabá žena a to možná bylo to co jí na něm zaujalo... Od toho dne se začala stýkat s mužem, který sice nebyl krásný, ale měl v sobě něco zajímavého a také jeho jméno jí znělo v uších tak příjemně, jmenoval se Zdislav...
Za rok byla svatba a za další rok se jim narodila dcera Barbora... On byl v práci více a více úspěšný a ona byla více a více doma sama a tak trochu nešťastná.
Do deníku už dávno nepsala a úplně na něj zapomněla. Ale kdyby do něj psala musela by začít psát třetí stránku kde by psala úvahu nad tím jak se stala loutkou. Však už ne sebe samé, ale loutkou muže, který jí kdysy pomohl vstát když upadla aby si jí záhy zavěsil na provázky a hrál s ní prapodivné loutkové představení...
Věděla, že není už jedinou ženou v jeho životě a viděla ho jen když si přišel pro něco co nutně potřeboval. Nejsmutnější bylo, že se na malou Barborku nešel ani podívat... Vzal si co potřeboval a zmizel.. Kolikrát si vzal i to co nebylo jeho .. Dlouho se ve Valerii udržela ta hodná loutka, ale teď se probudila ta druhá... Ta, která nezná slitování a kterou žene pomsta. Barborku odvezla na čas k babičce s tím, že se pro ní za pár dní vrátí. Babička se jí zeptala co bude dělat, kam jde. Valerie odpověděla, že jde pálit loutky.. Babička nerozuměla co tím myslí, ale více se už raději neptala...
Valerie přijela zpátky domů aby nachystala svojí krutou pomstu...
U dveří se rozbzučel zvonek.. Šla otevřít a tam stála žena s kufříkem.. Prosím, řekla Valerie..
Dobrý den, přišla jsem Vám něco nabídnout... Valerie už už chtěla zabouchnout před podomním prodejcem dveře když v tom žena otevřela kufřík a tam měla tak nádherné loutky... Valerie odjakživa měla ráda loutky a tak hned pozvala ženu dovnitř...
Kolik za ně chcete... Ach ne.. Já nepřišla prodávat. Já Vám přišla nabídnout něco zcela jiného...
Já Vám za ně zaplatím co si řeknete, škemrala Valerie..
Ne ne ty nejsou na prodej...
Tak proč jste tady... Uvidíte, mohu si kufřík vyložit tady na stůl ?
Valerie souhlasila a žena sestavila na stole nádherné a malé loutkové divadlo... Valerie se nemohla vynadívat na tu krásu. Oči se jí zastavili na dvou loutkách. Jedna měla její podobu a druhá podobu Zdislava. Žena si sedla naproti divadélku a vyzvala Valerii ať si zkusí zahrát, ať se na chvilku stane loutkohercem co tahá za provázky... Valerie neváhala ani chvilku a chopila se loutek...
Jenže nemohla očekávat, že loutky sehrají svůj příběh bez ohledu jak ona tahá za nitky...
A jaké vlastně loutky sehrají představení ?
Loutka Valerie propadá vzteku, pohrdání, urážkám, ponižování a to vše směrem k loutce Zdislava... Nejsmutnější scéna byla když ho odháněla od malé loutky v rohu, která představovala Barborku..
Loutka Zdislava odchází se sklopenou hlavou kamsi do zákulisí divadélka...
Loutka Valerie zůstává na malém pódiu sama a přísahá pomstu za to, že už nemá žádnou loutku na hraní, že není loutky, kterou by ponížila, Zdislav je v zákulisí a objímá jinou loutku s milým úsměvem...
Valerie chtěla toto pro ní trapné představení ukončit, ale nešlo to. Loutky hráli a hráli dál a ona měla nitky jakoby k prstům přilepené...
Na malém divadélku spadla látková opona.. Valerie konečně setřásla z rukou provázky a žena začala vše skládat zpět do kufříku... Rozčílená Valerie jí vyhodila a prudce za ní zabouchla dveře...
Vrátila se ke stolu a všimla si, že na židli jí ta neznámá žena nechala loutku. Loutku s podobou Valerie. Loutku, která měla Valerii připomínat, že ne vždy může tahat za nitky jak chce...
Popadla jí a hodila jí zprudka do krbu. Nehořela... Jen se zkrze plameny dívala na Valerii.
Při představení měla lecos pochopit, ale nepochopila nic...
