PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Poslala Andrea k fotce z rubriky Dopište a napište... 

Žije starý dům díky energii  obyvatel ? Když je dům opuštěný umírá ? A nebo se stává útočištěm pro duchy ?

Zuzana... Telč.... Příběh o podivné cestě a ještě podivnější holce na silnici. 

Příběh k fotce z rubriky - Dopište a napište... Máte fantazii?

Anonymní Jičín 

Za vesnicí se pravidelně každý rok ve stejný den a stejný čas zjevuje v poli žena zahalená v bílém. Nehybně stojí, nemluví, nedýchá, jen stojí. Po chvilce zmizí v mlhavém oparu ze kterého se opět za rok zjeví. Nikdo neví kdo to je, co to je ani zda je to duch ženy, která kdysi bydlela ve vesnici a byla zabita. Jen jedna stařena tvrdí, že ví kdo je ta zvláštní postava v poli. Říká, že jde o děvečku z nedalekého statku, která byla zabita sedlákem když šla domů na návštěvu k matce. Zda stařena mluví pravdu a nebo lže nikdo neví, ale její vyprávění je tak strašidelné, že člověku nedá aby si to neposlechl. Tak tedy co stařena vyprávěla :  

Jmenovala se Marie a bylo jí 17 let když začala pracovat u sedláka jako děvečka. Sedlák měl ženu Františku a syna Jakuba. Jednoho podzimního večera když šla Marie přes pole navštívit matku potkala sedláka, který se hrozně opilý vracel z putiky. Marie už se mu ňáký čas líbila a toužil po ní. Na statku to nedal znát kvůli Františce, která už byla dlouho jeho ženou. Samota, opilost, touha a jeho vrozené neurvalé chování vyhrálo a vrhnul se na Marii. Ta se bránila, ale neubránila. Sedlák jí zneuctil a nechal ležet na chladné zemi. Už chtěl odejít když mu v hlavě proběhla myšlenka... Co když to poví Františce !!! V opilosti ztratil zbytek rozumu, otočil se zpět k Marii, poklekl nad ní a zardousil to ubohé děvče. Od té doby se zahalená v bílém Marie vrací na to místo v ten stejný čas co byla zabita krutým sedlákem, který se oběsil když poté co v opilosti vše řekl Františce a ta ho opustila i se synem. Stařena povídá, že i na statku straší a že sedlákův duch bloudí statkem vždy ve stejný čas co se zjeví Marie v poli za vesnicí. 

Eva Brno.Chtěla bych vám vyprávět můj vlastní příběh.Bylo to v době,kdy naše děti už byly dospělé a postupně vyletěli z rodinného hnízda.Můj muž byl profesorem na gymnáziu,kde vyučoval francouzský jazyk a český jazyk a literaturu.Já jsem ještě  pracovala v zahradnictví jako mistrová.Den mých narozenin se blížil a já netušila,co si pro mě moje rodina připraví.Bylo to pro mě velké překvapení.Můj muž věděl,že mým snem je jet do Francie.I když jsem tento jazyk neuměla,něco mi do této země  přitahovalo,už jako mladou ženu.Měla jsem obrovskou radost,když mi děti společně s manželem dali dárek na zájezd do této krásné země.Projeli jsme krásná města,navštívili tamní památky.Moc jsem si ten čas užívala.Pak jsme přijeli do jednoho malebného městečka,už když jsme tam vjížděli,měla jsem pocit,že to tam znám.Můj muž, když jsem mu to řekla,tak se smál a říkal.Ty blázínku, vždyť jsi tu nikdy nebyla,jak by jsi to tu mohla znát?Sama jsem netušila,jak je to možné.Najednou jsme zabočili do jedné ulice a já skoro vykřikla:Jé jestli pak je tady pekárna u Dibuazových?Muž se na mě podíval,jako bych se právě zbláznila.Zastavili jsme a můj muž zastavil jednoho kolemjdoucího a zeptal se ho na to.Ano to je pekařství,co je tady už více jak sto let,přechází z generace na generaci.Ale jak to víte?To znají jen místní.Muž stál a nevěřícně se na mě podíval.Dále jsme šli pěšky.Zase se mi vybavila vzpomínka na jednu ulici.Sant Lui.Prodávali tam krásné šátky,sama jsem se divila, proč se ke mě dostávají takové vize.Muž už řekl trochu naštvaně:Tak mě tedy do té ulice doveď a já ti tam koupím ten nejkrásnější šátek.Byla jsem jak ve snu.A dovedla jsem ho přesně na to místo.Koupil mi tam krásný pléd s vyšívanými růžemi.Ještě nás čekala prohlídka tamního zámku,byl krásný,jako z pohádky.Užívali jsme si prohlídku a já měla pocit,že přesně vím,která místnost to bude.Hudební sál,velká knihovna.Muž mi podezíral,že si z něj utahuji a vše jsem si nastudovala z nějakého průvodce památek.Ale já jsem z toho byla sama dost vedle.Když jsme se blížili k obrazárně,měla jsem tak divný pocit.Jako bych ty tváře z obrazů,už dávno znala.Najednou můj muž vyjekl až způsobil malé pozdvižení.Podívej se nahoru.Zvedla jsem oči k obrazu a úplně ztuhla.Z obrazu na mě zírala žena,co mi byla výrazně podobná a přez ramena měla přesně takový šál.Všechno pozorovala i průvodkyně,která tam stála v němém úžasu.Nikdy jsem muži nepřiznala,že jsem tam měla pocit,jako když tam patřím a jsem konečně doma.

Tento tajemný příběh jsem si přečetla v jednom zajímavém časopise a opravdu se stal.Psal se rok 1871 a odehrává se ve Francii v oblasti Prováns.Žil tam jeden velmi zámožný muž.Jmenoval se Pier Fournier,žil tam se svojí mladou manželkou Marion.Oba se velmi milovali,toužili po rodině a chtěli dům zaplnit dětmi.Ale každému není přáno úplně všechno.Ať se snažili jak chtěli,dítě nepřicházelo.Marion s toho byla velice smutná a celá s toho chřadla.A když už nemohli nic dělat,jen se s tím smířit,jednoho dne šli okolo tamního sirotčince,Piér řekl své ženě,pojď se podívat,chci darovat abatyši dar pro tyto opuštěné děti a pokud k nám některé přiběhne,darujeme mu domov,jako by bylo naše vlastní.Marion se nejdříve zdráhala,ale její srdce jí přesvědčilo,že není důležité dítě porodit,ale vychovat.Tak nakonec svolila a šli do onoho sirotčince na návštěvu k abatyši Bernadettě.Mile je přivítala a pozvala mezi děti na zahradu,kde si hráli.Děti pobíhaly a najednou u Pierových nohou přistál míč a před ním stál usměvaví asi 10-ti letý chlapec.Jmenoval se Francoa.Abatyše si ho všimla a řekla,že je to syrotek,který přišel tragicky o oba rodiče, když byl asi tříletý.Ale jinak je to takové zvláštní tiché dítě.Marion a Pier si ho zamilovali na první pohled.Netrvalo dlouho a odváděli si ho do svého života i domu jako by byl jejich vlastní.Marion byla úzkostlivou,ale velmi milující matkou a Pier se v chlapci přímo viděl.Chlapec byl velmi tichý a jako by dospělí.S ostatními dětmi si moc nehrál,spíše se stranil jejich společnosti.Hrál si sám.Často odběhl na hřiště a pak se někdy stávalo,že se na půl dne ztratil,neznámo kam.Marion si dělala starosti,kde se toulá.Jednoho dne se chlapec ztratil skoro na celý den.Všichni ho hledali,volali a chlapec se neozýval.Marion už propuká v srdceryvný pláč, protože se už smrákalo a Francia nikde.Nebýt starého hrobníka Pascala,asi by ho nikdy nenašli.Všimnul si,že chlapec chodíval mezi hroby.Vždy k jednomu náhrobku.Když ho našli,jak tam spí,bylo jim to divné,ale ještě divnější bylo, když na náhrobku bylo jeho jméno a fotka,sice omšelá,ale ještě dobře vyditelná.Ustrnuli v úžasu.Chlapce vzbudili a zeptali se ho,co to je za divný hrob.On jim s poklidem odpověděl:Maminko a tatínku,já už jsem tu žil.Zemřel jsem,abych mohl potkat právě vás.Na tuto dávnou příhodu se časem zapomnělo,ale Francia o tom věděl své.

Přečtěte si celý příběh o domě, který jsem navštívil a zanechal ve mě zvláštní dojem navždy.

BYL TO VELKÝ, ZVENČÍ NA POHLED STARÝ A PONURÝ DŮM V OBROVSKÉ ZANEDBANÉ A ZAROSTLÉ ZAHRADĚ. MĚL ZVLÁŠTNÍ AŽ DIVNÝ TVAR STŘECHY, KTERÝ JSEM NIKDY NIKDE NEVIDĚL. NÁDHERNÉ STARÉ OKENICE JAK Z HORORU. 

DŮM BYL NA MÍSTĚ KDE NEBYL VŮBEC VIDĚT Z CESTY DOKUD JSTE NEPŘIŠLI AŽ K PLOTU. OKOLO NIC A NIKDO. JEN PRAŠNÁ CESTA, LESY A LOUKA. NIKDE ŽÁDNÝ SOUSED NA DOHLED A NAPROSTÉ TICHO. 

ÚŽASNÉ TAJUPLNÉ MÍSTO S TAJUPLNÝM VELKÝM A HROZNĚ ZVLÁŠTNÍM DOMEM. NA ZAHRADĚ BYLO NĚCO JAKO MALINKATÝ RYBNÍČEK, POLOROZPADLÁ KŮLNA A SCHODY DO PODZEMÍ KDE BYL SKLEP MIMO DŮM. 

DO DOMU SE DALO VEJÍT JEN JEDNIMI DVEŘMI, KTERÉ MĚLI Z VNITŘNÍ STRANY KRÁSNOU MŘÍŽ. PŘÍZEMÍ BYLO ROZLEHLÉ KDE BYLO SCHODIŠTĚ A ÚPLNĚ VZADU VANA A LÁZEŇSKÝ KOTEL A JINAK NIC. HÁDÁM, ŽE SE CELÉ PŘÍZEMNÍ POUŽÍVALO JAKO SKLAD DŘEVA A JINÝCH ZÁSOB A VĚCÍ. 

PAK NASTAL ŠOK KOLIK MÍSTNOSTÍ JE V CELKEM TŘECH PATRECH A NA PŮDĚ BY MOHLO BÝT KLIDNĚ DALŠÍCH PĚT MÍSTNOSTÍ. NĚKTERÉ MALÉ MÍSTNOSTI MĚLI ZKOSENÉ STROPY A MALÁ OKÉNKA DO VEDLEJŠÍ MÍSTNOSTI. FASCINUJÍCÍ BYLO USPOŘÁDÁNÍ MÍSTNOSTÍ A DVEŘÍ I CHODEB. MOHL JSEM CHODIT MÍSTNOSTMI POŘÁD DOKOLA. Z CHODBY DO PRVNÍ A Z NÍ DO DRUHÉ, TŘETÍ, ČTVRTÉ A DVEŘMI NA DRUHÝ KONEC CHODBY. JEDEN BY TAM SKORO ZABLOUDIL A DALŠÍ PATRO TOTÉŽ. 

ZVLÁŠTNÍ BYLO, ŽE V KAŽDÉM PATŘE BYLA DVAKRÁT PODLE VŠEHO KOUPELNA A PAK ZŘEJMĚ I PRÁDELNA. A HROMADA NĚCO JAKO ŠPAJZEK NEBO NĚCO TAKOVÉHO V RŮZNÝCH VÝKLENCÍCH. 

DODNES NEVÍM K ČEMU PŮVODNĚ DŮM SLOUŽIL ANI KDO BYL PRVNÍM MAJITELEM ANI JEHO HISTORII, ALE ZANECHAL VE MĚ SILNÝ DOJEM A MYSLÍM SI, ŽE KDYBY TAM ČLOVĚK STRÁVIL NOC, ŽE BY SE MOHL AŽ BÁT. PROZRADÍM JEN, ŽE DŮM SE NACHÁZÍ NA SEVERU ČECH A MOŽNÁ BUDE TADY TOTO ČÍST NĚKDO KDO BUDE VĚDĚT KTERÝ JE TEN TAJEMNÝ DŮM. BYL TENKRÁT K PRONAJMUTÍ A TAK JE MOŽNÉ, ŽE UŽ V DOMĚ NĚKDO ŽIJE A TŘEBA ZAŽÍVÁ I NĚCO TAJUPLNÉHO. 

Alena Kolín.Bylo to takhle v létě a já byla u svojí babičky na prázdninách.Moc ráda jsem ji všude doprovázela.Jednou jsem zaslechla,že navečer pojede moje babička k jedné známé na seanci.No to bylo něco pro mě.Babička nechtěla nic slyšet,prosila jsem jí,že chci jet taky.Ale nakonec jsem ji přemluvila s příslibem,že budu hodná a nebudu vyrušovat.Ale moje babička tomu všemu věřila tak na půl,tak mi řekla,že bychom tu její známou mohli nenápadně vyzkoušet.Ona babičku znala,ale o dalších členech naší rodiny nic neveděla.Byla to jen známá.Jeli jsme tedy,pod záminkou,že jedeme něco ohledně jedné kočky,babička byla totiž zachránkyně toulavých pejsků a koček.Kočičky spolu s jednou její známou umísťovali do dobrých rukou.A tam poznala tu paní,co dělala seanci.Tak jsme jeli.Na seanci byla tam paní ,ještě jedna a pak já a babička.Věštila pomocí jedné tabulky:Ouija.Ale protože ztratila to věštící oko,používala malou skleničku,pro čtení písmen.Měla jsem oči na vrch hlavy,bylo to strašidelně tajemné.Seděla jsem stranou,najednou ta paní povídá:Nechceš si to také zkusit Alenko.Tak jsem to šla vyzkoušet.Přiložila jsem ruce na skleničku a musela položit otázku.Podle domluvy s babičkou jsem se zeptala,co dělá můj zemřelý děda.Ale on byl na živu,byla to jen zkouška.Najednou se sklenička dala do pohybu.Napsalo to:Nelži,tvůj děda žije!Obě jsme se s babičkou na sebe podívali.Paní se na nás zlobila a seánce skončila.Než jsme odešli ukázala nám foto mladé ženy.Byla to její dcera,co na ní byla.Pak nám řekla,že předpověděla její smrt.Ona ji neposlechla a nasedla do letadla,co skutečně spadlo.Byla jsem plná dojmů.Když jsme přijeli domů,táta se dověděl,kde jsme byli a bylo zle.Bylo to poprvé a naposledy,co jsem něco takového zažila.

Leoš Pardubice 

Toho dne už od rána jsem cítil divný smutek a pochmurno a to zcela bezdůvodně. Nic mě nedokázalo zlepšit náladu a už jsem se těšil na noc, že to zaspím. Jenže ne a ne usnout. Až k ránu se povedlo, ale jen na chvilku, neboť sny hrůza a děs. 

Ráno u kávy hlava jak z ocele a jen tak jsem čučel bezmyšlenkovitě skrz okno do toho pochmurného a podzimního rána. Zvoní telefon.. V hlavě mě běží myšlenka kdo tak brzy otravuje... Zvednu to,,,, otráveně říkám No Ahoj.... A během pár vteřin bylo jasné proč už druhý den je mě tak divně... Jakoby už má mysl věděla tam někde na pozadí, že se něco stane.... A stalo... Stalo se to včera navečer a mě bylo divně už od rána.. To nechápu.. Náhoda nebo něco nevysvětlitelného? Úplně mě při této myšlence přeběhl chlad po zádech. Brrr jak je to možné ???

A co se vlastně stalo? Kdo volal a co volal ?

Volala příbuzná z Krkonoš, že se něco vážného stalo v rodině... Nebudu psát co přesně se stalo, ale byla to rodinná tragédie..

Chtěl jsem jen napsat jak je možné něco vycítit dříve než se to stane? A nebo jen shoda okolností a můj stav byl jen jak se říká nálada pod psa.... 

Roman -

Představte si domek kde uvnitř v obýváku svítí jen svíčka a venku je tma a velmi hustá mlha. Nevidíte nikam, vidíte jen valící se mlhu, která jakoby se odrážela od skleněné tabule okna. Ve skle vidíte krom mlhy i odraz svíčky a svojí siluetu. A v tom se vám ukáže ještě obrys člověka, kterému není vidět tvář a ani nevíte zda je to žena či muž a během zlomku vteřiny to zmizí, to něco. Přesně to se mě stalo před pár lety a věřím tomu, že to bylo něco záhadného i když rozum říká, že to byla hra světla, mlhy a odrazu. Nevím, ale mám rád záhady tak věřím, že to bylo něco mimořádného. Něco co se nedá rozumem vysvětlit.