Volání duší 1/4 konec
Vše jsem vyřídil a ten den odjel do jiného města.Tam,kde nikdo nezná mne,ani můj smutný příběh.Vešel jsem do tamního hotelu,milá recepční mi podávala klíče,ani jsem nemusel říkat,kdo jsem a že jsem volal.Poznala mě asi podle hlasu.Její muž Štefan,milý člověk hned mě vzal do jedné realitky kvůli bytům ke koupi.Ale ty provize co chtějí hrůza.Pak za pár dní mi představil člověka,co prodává byt po svém otci za slušnou cenu.Vše ověřil můj právník Alex Drumev,který kvůli tomu za mnou přijel.A věřte nebo ne,za pár dní jsem měl kde bydlet.Vše jsem nechal vyklidit a nechal si zařídit celý byt.Tak jsem měl svůj nový domov.Koupil jsem si noviny a začal hledat práci.Sice mi zbylo dost peněz,ale na ty jsem nechtěl sahat.Nabídka práce byla různorodá.Ale já hledal něco bližšího k mému oboru.Pak jsem narazil na práci v muzeu.Tak jsem to šel zkusit.Nakonec jsem tu práci dostal,blížil se podzimní čas.Zase čas dušičkový.Neváhal jsem jet tu dálku k hrobu mojí ženy,jen tak na otočku.Koupil jsem zase její milované růže.Poklidil hrob,poseděl.V tom tichu se ozývala v mém srdci stále ještě bolest,ale i smíření.Život jde dál.Zase jsem slyšel ten zastřený hlas:Dívej se z okna.Pak už nic,tak jsem odešel k autu a nasedl,že pojedu zase spátky.Když jsem přijel,na zadním sedadle mého vozu byla jedna růže.Vždyť ty růže byli pevně svázané????Polil mě pot.Skutečně,toho dne jsem jí uviděl z okna.Osamocená mladá žena v parku,seděla v tom chladnu na ulici jen v lehkých šatech.Klepala se zimou.Nejdříve jsem myslel,že na někoho čeká.Ale, když jsem se podíval z okna za hodinu,stále tam byla.Chodili okolo ní lidí,nic.Jako by tam nebyla.Bylo mi jí moc líto.Vzal jsem deku a vyrazil za ní,do setmělých ulic,toho zatím i pro mě nového města.Přišel jsem pomalu k ní,lekla se.Dobrý večer.Dobrý drkotala zubama už bylo velmi chladno.Zabalil jsem jí do deky.Mlčela.Pak mi řekla jen tiché děkuji.Ptal jsem se jí,co se jí stalo.Rozplakala se.Tak jsem jí řekl:pojďte se mnou,tady byste zmrzla.Neodporovala.Vděčně se na mě dívala.Pak už jsem jí uložil do postele a ona usnula dříve,než jsem jí stihnul udělat jídlo.Nechal jsem jí spát.Ráno jsem v klidu odešel do práce a udělal snídani,než jsem odešel.Potkal jsem na chodbě v domě souseda.Neodpověděl na pozdrav,jen kroutil nevěřícně hlavou.Naštěstí mi to bylo naprosto jedno.Když jsem přišel domů,byl jsem trochu v šoku.Na chodbě to vonělo jídlem,asi někdo vaří.Dostal jsem s toho hlad.Ale jak jsem otevřel dveře vidím prostřený stůl a cítím vůni linoucí se od nás.Vidím ve svém bytě milou tvář ženy.Nezlobte se na mě, chtěla jsem jen alespoň takto poděkovat.Vidím uklizený byt.Po jídle mi vyprávěla,co se jí stalo.Nechce mi být na obtíž.Odpovím,nesmysl!Tady je místa dost.Zůstaňte.Žena se jmenovala Anna Dolanská.Její příběh byl smutnější,než ten můj vlastní.Rozplakala se.Já odejdu,nechce se mi žít.Jsem těhotná.Ale to není důvod ke smrti,ale k oslavě!Řekl jsem,když se podruhé rozbrečela.Tak tu budeme tři.Věřil jsem jí a nezklamal se.
Za tři roky na to.
Otevřeli se dveře a malý Pavlík vyběhl z bytu.Mamí,kdy přijde táta.Zachytil ho náš soused a řekl:ty lumpíku.Dobrý den paní Balzaková.Jak se máte?
