Na horách
Zapadající slunce barvilo sníh do krvavě oranžových odstínů, když Anna protínala tiché horské pláně na svých běžkách. Vzduch kousal do tváří a osamělost hor byla až hmatatelná. Zatáhla se blíž do bundy a zrychlila tempo. Neměla tušit, že není sama. Znenadání, z hlubokého lesa na okraji pláně, zaslechla tichý, skřípavý zvuk. Zastavila, dech se jí srážel v mrazivém vzduchu. Zvuk se opakoval – jako by někdo po sněhu táhl těžké břemeno. Ale v těchto končinách, v této hodině, to nedávalo smysl. Její srdce se rozbušilo. Snažila se přesvědčit, že to je jen vítr, ale chladný pot jí stékal po zádech. S očima upřenýma na temnou hranici lesa, kde stromy vrhaly dlouhé, zlověstné stíny, se snažila rozeznat cokoli. Pak to uviděla. Mezi kmeny stromů se mihla stínová postava. Byla příliš vysoká, příliš tenká a pohybovala se s trhavou nepravidelností. Neměla by tam být. Žádný člověk by tam teď neměl být. Anna se otočila a začala šlapat, co jí síly stačily. Každý odraz byl zoufalý, každý sjezd o život. Skřípavý zvuk se teď zdál být blíž, doprovázený slabým šepotem, který s větrem nabíral na síle. Rozuměla jen útržkům – "hlad... chlad... najít..." Nohy ji pálily, plíce se jí svíraly mrazem, ale strach jí nedovolil zpomalit. Věděla, že se nesmí ohlédnout. Pokud by to udělala, spatřila by to, co ji pronásleduje. A pak už by nikdy neutekla. Když se konečně objevila světla horské chaty, bylo to, jako by se jí do plic vlil teplý vzduch. Vrazila dovnitř, třesoucí se a lapající po dechu. Majitel chaty na ni zmateně hleděl. "Co se stalo?" zeptal se. Anna se zmoženě svezla na lavici. "Něco... něco bylo venku," zašeptala. Majitel se usmál. "To je jen stará chata, slečno. Tady nahoře v horách je v noci spousta zvuků. Vítr, zvířata..." Anna se podívala na okno, kde se za sklem mihlo něco temného. Slyšela tichý, skřípavý zvuk. A ten šepot... Teď už jasně: "...nalezena."
