ZLATÁ MASKA
ZLATÁ MASKA
V Benátkách je jeden malý krámek, který nenajdeš na mapě. Nemá výlohu. Nemá jméno. Jen těžké dřevěné dveře a nad nimi malý zvoneček, který zazvoní, i když nefouká vítr. Elena tam vešla úplně náhodou. Pršelo, ztratila se v uličkách, a ten krámek byl jediný, kde svítilo světlo. Uvnitř to vonělo prachem a starým dřevem. Na stěnách visely stovky masek. Bílé. Černé. Červené. S peřím. S kamínky. S úsměvem, který byl až moc široký. A pak ji uviděla. Visela úplně vzadu. Sama. Nikdo vedle ní. Zlatá maska. Nebyla jako ty ostatní. Ta zlatá zářila, i když v krámku byla tma. Ornamenty na ní vypadaly, jako by se samy hýbaly - jako tenké zlaté hady, co se pomalu plazí po tváři. Oči byly černé. Prázdné. Hluboké. Elena k ní natáhla ruku. A než se jí stihla dotknout, uslyšela za sebou hlas: „Tu ne.“ Otočila se. Za pultem stál starý muž. Měl ruce celé od zlatého prachu a oči tak unavené, jako by sto let nespal. „Proč ne?“ zeptala se Elena. „Je nádherná.“ Stařec se pomalu přiblížil a zašeptal tak tiše, že to skoro neslyšela: „Protože ta maska si vybírá. Ne ty ji. Ona tebe.“ Elena se zasmála. Myslela si, že je to jen takový trik pro turisty, aby si tu masku koupila. A tak si ji koupila. Byla drahá. Strašně drahá. Ale nemohla ji tam nechat. Celou cestu do hotelu měla pocit, že ji ta krabice v tašce hřeje. Jako by uvnitř bylo živé srdce. V noci si ji poprvé nasadila. Jen tak. Jen ze srandy. Před zrcadlem. A v tu chvíli se všechno změnilo. Maska byla studená. Pak horká. Pak... jako by se přilepila. Elena se ji snažila sundat. Nešlo to. Zkoušela to prsty, nehty, až jí tekla krev. Maska držela, jako by k ní přirostla. A v zrcadle se usmála. Elena se neusmívala. Maska ano. „Kdo jsi?“ vykřikla Elena. A maska odpověděla jejím vlastním hlasem. Ale nebyl to její hlas. Byl starší. Hlubší. A zněl, jako by mluvilo sto lidí najednou. „Já jsem ta, co se směje, když se ty bojíš.“ Elena se probudila ráno na podlaze. Maska ležela vedle ní na koberci. Jako by se nic nestalo. Myslela si, že se jí to zdálo. Ale když se podívala do zrcadla, měla na tváři tenký zlatý proužek. Jako jizvu. Jako otisk. Od nosu až k uchu. A nešel smýt. Ten den odešla z Benátek. Myslela si, že když uteče daleko, bude to pryč. Nebyl. První noc v Praze se jí zdálo o plese. O obrovském sále, kde svítily tisíce svíček. Všichni tam měli masky. Všichni tančili. A uprostřed sálu stála ona. Se zlatou maskou. A všichni se na ni dívali a šeptali: „Už je zase tady. Už je zase tady.“ Probudila se zpocená. Maska ležela na jejím nočním stolku. Přitom ji nechala v kufru. V kufru zamčeném. V kufru v jiné místnosti. Od té doby se maska objevovala všude. Na polštáři. Ve vaně. V lednici. Jednou ji našla i v kabelce, když byla v práci. A pokaždé, když se na ni podívala, měla pocit, že ji ta maska volá. Že ji chce, aby si ji zase nasadila. Třetí noc už to nevydržela. Nasadila si ji. A tentokrát to bylo horší. Cítila, jak jí maska leze pod kůži. Jak jí zlaté ornamenty prorůstají do tváří, do čela, do rtů. Bolelo to. Ale zároveň to bylo... krásné. Cítila se silná. Cítila se nesmrtelná. V zrcadle už nebyla Elena. Byla tam žena se zlatou tváří. S černýma očima. S úsměvem, který nikdy nezmizel. „Teď jsi moje,“ řekla maska. „A já jsem tvoje. Na věky.“ Elena začala chodit na plesy. Na všechny maškarní bály v Praze. Vždycky v té zlaté masce. Lidé si ji fotili. Lidé ji obdivovali. „Kde jsi ji koupila? Je úžasná! Ty v ní vypadáš... jako bys nebyla z tohoto světa.“ Měli pravdu. Nebyla. Protože Elena pomalu mizela. Nejdřív zapomněla jméno své maminky. Pak zapomněla, kde bydlí. Pak zapomněla, jak chutná jídlo. Pak zapomněla, jak se pláče. A jednoho dne se podívala do zrcadla a už si nepamatovala, jak vypadala předtím. Viděla jen tu zlatou masku. A ta maska se na ni usmívala. Poslední, co Elena napsala do svého deníku, bylo: _„Když si tu masku nasadíš, už ji nikdy doopravdy nesundáš. Ona si tě nechá. A když ty zemřeš, ona bude dál žít. A bude čekat na další. Na další, co se do ní zamiluje.“_ Elenino tělo našli o týden později. Leželo v jejím bytě na podlaze. Bez jediné rány. S klidným úsměvem. Ale její tvář... Její tvář byla celá zlatá. Lesklá. Tvrdá. Jako kov. Jako maska. Policie to uzavřela jako záhadu. Byt vyklidili. Věci odvezli do bazaru. A tam, v jedné zaprášené krabici, ležela zlatá maska. Krásná. Zářící. Sama. A čekala. Čeká dodnes. A když půjdeš někdy večer kolem bazaru a uslyšíš slabé cinkání, jako by se někdo zlatě smál... Neutikej. Ona už si tě stejně vybrala. ---
