V mlze
Mlha, že by se dala krájet...
Už pět dní se drží v kraji taková hustá mlha, že skoro není vidět na krok.
Nakraji lesa je malá chaloupka kde bydlí matka se svou dospívající dcerou.
Za lesem je malá vesnička. Cesta od chaloupky do vesnice je dlouhá a přes celý les.
Nemám už léky Majko, řekla matka dceři. Teď v té mlze pro ně jít nemůžeme. Tak snad to bez nich vydržím. Majka věděla, že je to vážné protože šlo o prášky na srdce.
Maminko tak já pro ně dojdu. Půjdu rychle, neboj, vždyť cestu znám nazpaměť..
V žádném případě Majko. V té mlze by to bylo moc riskantní a co bych pak tady sama dělala kdyby se Ti něco stalo. To bych nepřežila kdybych i o Tebe měla přijít. Vzpomeň si na tatínka... Také se tenkrát vydal přes les když byla podobně hustá mlha a už se nevrátil. Už ho nikdy nikdo neviděl.
Majka mamince neodpověděla, protože měla svůj plán. Už od mala byla tvrdohlavá a jak o ní říká maminka, celá táta...
Maminka se po obědě šla na chvilku prospat aby si srdce odpočalo a vydrželo než zmizí ta zlověstná mlha. Netrvalo dlouho a usnula.
Majka se rychle oblékla a potichu zavřela dveře. Myslela, že za dvě hodiny bude zpět a to bude máma ještě spát....
Po půlhodině v hustém lese plném mlhy už nevěděla vůbec zda jde ještě správně. Zůstala stát a uvědomila si, že už vůbec neví kterým směrem je vesnice a kterým směrem je chaloupka kde spí její maminka...
Bloudila hodiny a hodiny.. Však se stále motala v kruhu a v duchu volala na maminku ať jí odpustí...
Vyčerpaná na smrt si sedla do jehličí a opřela se zády o strom. Plakala a byla smířená s tím, že už maminku nikdy neuvidí a že ta tam sama v chaloupce a s myšlenkou, že přišla i o dceru nepřežije...
Z mlhy se vynořila postava. Majka se hrozně lekla. Sama v lese kde není přes mlhu vidět ani na pár kroků. Majka byla smířená s tím, že tady zůstane navěky zahrabaná někde pod listím až jí ten muž zabije...
Děvče vstávej...
Majka zvedla ustrašené oči...
Tati, tatínku, Ty žiješ ? Co maminka se naplakala.. Ta bude koukat, že žiješ... A skočila tátovi kolem krku...
Cítila chladnou kůži na jeho tváři.
Tatínku pojď domů, znáš cestu ?
Tatínek Majky bezeslova pokýval hlavou a chytil Majku za ruku. Ta cítila jeho ledovou dlaň.
Zanedlouho viděla Majka v mlze obrysy jejich chaloupky.
Tatínku pojď, zahřeješ se a maminka bude šťastná.
Táta pouze zavrtěl hlavou a tiše řekl - dceruško já nemohu.. Už nikdy se má kůže nezahřeje, ale budu pořád nablízku abych Tebe i maminku chránil.. Majce tekla po tváři velká slza.. Chtěla něco říci, ale už viděla jen jak její tatínek mizí v mlze...
Maminko, maminko odpusť, že jsem odešla na tak dlouho, ale něco Ti musím říct..
Majko, Ty si holka bláznivá a ukázala Majce krabičku léků na srdce. Proboha holka Ty máš kuráž. V té mlze a tak rychle si zpátky. Moc Ti děkuji dceruško... Nevěřila jsem vlastním očím když jsem se probudila, že mám ty prášky na židli u postele... A co si mě chtěla vlastně říct ?
Maminko jenom to, že Tě mám moc ráda a že mám trochu hlad...
Majka byla šťastná, že tam někde v hluboké mlze nad nimi drží tatínek ochranou ruku... Její tatínek, který se před pár lety vydal za husté mlhy do vesnice aby mamince přinesl krabičku léku, které moc potřebovala na její slabé srdíčko.
