U KOTVY
Kronika U Potopené kotvy: Strážci Prahu, Před 300 lety stála na útesu nad Severním mořem hospoda "U Potopené kotvy". Nebyla to obyčejná hospoda. Stála přesně na místě kde se potkávaly dva světy. Námořníci jí říkali _Prah_. Místo kde se dá projít mezi světem živých a světem těch, co už odešli, ale nemají klid. Majitel byl vždycky jeden. Jmenoval se jen Strážce. A teď je jím Meg. *1. Probuzení* Meg zdědila hospodu po babičce. Myslela si že to bude jen o točení piva a vyprávění historek. První noc, kdy zůstala sama, pochopila že se spletla. O půlnoci přestaly tikat všechny hodiny. Svíčky zmodraly. A do dveří zabušilo. Venku nestál člověk. Stál tam _Vyhladovělý_. Byla to věc vysoká skoro 3 metry, s kůží jako mokré lano a očima bez víček. Páchla solí, rzí a zapomenutím. Byli jich tisíce. Žily v "Mezi" - v prostoru mezi světy. A hladověly. Jediné co je krmilo byla lidská bolest, strach a zapomenuté duše. "Dej nám Prah," zachroptěl Vyhladovělý. "Otevři dveře a my vezmeme svět." Meg popadla jediné co měla po ruce. Starou babičinu fajfku. Byla vyřezaná z kosti velryby. A v tu chvíli ucítila teplo v dlani. Fajfka začala slabě zářit. Vyhladovělý se stáhl a zmizel v mlze. Ale než odešel, zašeptal: "Vrátíme se. Až bude úplněk. Až bude brána nejslabší." *2. Zákon Prahu* Další den našla Meg v podlaze pod pultem truhlu. Uvnitř byl deník prvního Strážce z roku 1721. Psalo se v něm: _Dobro a zlo nebojují mečem. Bojují o příběhy. Každý příběh, který si lidé pamatují a předávají dál, je kotva. Kotví dobro ve světě. Každé zapomenutí, každý strach, každá nenávist je trhlina. A jimi lezou Oni._ Strážce nesmí nechat Prah padnout. Musí krmit svět příběhy. Musí dávat ztraceným duším místo k odpočinku, aby se nestaly Vyhladovělými. Meg pochopila. Proto k ní chodili ti podivní hosté. Duch námořníka co hledal svůj prsten. Dívka co se utopila před 50 lety a chtěla říct sbohem. Když jim Meg nalila grog a vyslechla je, jejich příběh se stal součástí hospody. A hospoda zesílila. Ale Vyhladovělí byli chytří. Začali útočit jinak. *3. Válka o příběhy* První přišla _Šeptanda_. Drobné černé stíny, které se vloudily do města Bílovec. Šeptaly lidem do uší. "Nikdo tě nemá rád." "Na nic se nezmůžeš." "Zapomeň na ně." Lidé přestávali vyprávět. Přestávali se scházet. Přestávali věřit na strašidla, na duchy, na zázraky. A s každým zapomenutým příběhem se zeď mezi světy ztenčovala. Pak přišel _Kovář_. Byl to Vyhladovělý v lidské kůži. Otevřel si v Bílovci antikvariát a vykupoval staré deníky, kroniky, dopisy. Pálil je. "Proč si schovávat smetí?" říkal lidem s úsměvem. Meg cítila jak hospoda slábne. Svíčky zhasínaly dřív. Pivo chutnalo po vodě. Na oknech se objevovaly otisky prstů z druhé strany. Poslední noc před úplňkem přišel Vyhladovělý znovu. Tentokrát jich bylo 7. Vedl je _První Hlad_. Nejstarší z nich. Měl v hrudi díru ve tvaru srdce. "Poslední šance, Strážkyně," řekl. "Otevři Prah. Dej nám duše hostů. A my tě necháme žít." Meg se dívala na prázdné židle. Na ticho. Na fajfku která už skoro nesvítila. A pak uslyšela klepání. Z druhé strany. *4. Dobro nebojuje samo* Ve dveřích stál děda. Ten co se utopil před 50 lety a hledal prsten. Vedle něj námořník. Vedle něj dívka. Vedle něj 20 dalších duchů, kterým Meg dala domov. "Ty sis myslel že jsme slabí, protože jsme mrtví?" řekl děda. "My jsme příběhy. A příběhy neumírají." Každý z nich držel v ruce něco. Prsten. Kompas. Dopis. Fotku. Kotvy. Meg vstala. Zapálila fajfku. A místo kouře z ní vyšlo světlo. Zlaté, teplé světlo plné hlasů. Všech hlasů, které kdy v hospodě zazněly. "Tohle je Zákon Prahu," řekla Meg. "My si pamatujeme. My vyprávíme. A dokud bude jeden člověk věřit že za dveřmi může být něco víc než tma, tak prohrajete." První Hlad zařval. Ale světlo ho spálilo. Šeptanda se rozplynula jako dým. Kovář v antikvariátu zkameněl a rozsypal se na popel a spálený papír. Brána se zavřela. Ne zamčená. Jen silnější. *5. Epilog* Ráno bylo v Bílovci divně. Lidé si najednou vzpomněli na babičiny pohádky. V antikvariátu našli jen hromadu popela a mezi ním jednu nezničenou knihu. Byla to kronika "U Potopené kotvy". Meg otevřela hospodu jako vždy v 6 večer. Uvnitř seděl nový host. Zmoklý, s mapou v ruce. "Prý tady vyprávíte příběhy?" zeptal se. Meg nalila dva grogy. Jeden pro něj. Jeden pro ducha co seděl vedle něj a nikdo jiný ho neviděl. "Vyprávíme," usmála se. "A posloucháme. Protože to je jediný způsob jak udržet tmu za dveřmi." Venku se zvedal vítr a mlha. Ale uvnitř bylo teplo. A světlo fajfky hořelo jasněji než kdy dřív. Dobro nevyhrává tím že zabije zlo. Vyhrává tím, že se na něj nezapomene.
