HLAS NAD MRAKY
Hlas nad mraky
Na počátku nebylo nic kromě ticha a prázdnoty. Až jednoho dne se v té prázdnotě pohnulo světlo. Nebylo to světlo slunce, ani hvězd. Bylo to světlo, které si pamatovalo samo sebe. Říkali mu Stvořitel, ale on žádné jméno nepotřeboval. Díval se dolů na černou kouli, která se pomalu otáčela v prázdnotě. Byla studená, němá, pokrytá mlhou a vodou. "Je to moc brzy," řekl si. Ale v jeho hlase nebyla netrpělivost. Jen vědomí. První den oddělil světlo od tmy. Ne proto, že by tmu nenáviděl. Tma byla klidná, bezpečná. Ale bez světla by nikdo nikdy nepoznal, co znamená vidět. Druhý den roztáhl nebesa. Rozhrnul mraky jako oponu a mezi nimi nechal průchod větru. Vítr byl první věc, která se mohla pohybovat svobodně. Neměl tvar, neměl tvář. Jen šel tam, kam chtěl. Stvořitel se usmál. Líbila se mu ta bezcílnost. Třetí den nechal vyrašit zemi. Z vody vystoupily hory, jako by si pamatovaly, že kdysi byly skálou. Na jejich úpatí vyrostla tráva. Zelená, křehká, tvrdohlavá. Když na ni foukl vítr, sklonila se, ale nezlomila se. "Dobré," řekl. A to slovo zůstalo viset mezi nebem a zemí jako první zákon. Čtvrtý den zavěsil na nebe slunce a měsíc. Slunce pro den, měsíc pro noc. Ale dal jim i úkol navíc. Slunce mělo hřát ruce, když je člověk natáhne z úkrytu. Měsíc měl svítit na cestu těm, kteří zabloudili. Pátý den připlavaly ryby. Rychlé, tiché, mlčící. A nad nimi prolétli ptáci. Křičeli, zpívali, padali střemhlav k zemi a zase stoupali. Stvořitel poslouchal. Každý druh měl jiný hlas. Žádný se neopakoval. Šestý den stvořil člověka. Ne z ohně, ne z kovu. Z hlíny a dechu. "Dávej pozor," řekl mu. "Máš v sobě kus tmy i kus světla. Když budeš krmit jen jedno, druhé tě sežere." Člověk přikývl. Ne že by rozuměl. Ale v očích mu zasvítilo poznání. Poprvé se někdo na Stvořitele podíval a neuhnul pohledem. Sedmý den se Stvořitel zastavil. Ne že by byl unavený. Byl spokojený. Sedl si na okraj mraků a díval se dolů. Viděl, jak člověk pojmenovává zvířata. Viděl, jak se poprvé zasmál, když mu na nos dopadla kapka deště. Viděl, jak se poprvé bál, když zapadlo slunce a přišla noc. A v tom tichu, které nastalo, uslyšel něco nového. Nebyla to modlitba. Nebyl to křik. Byl to šepot: "Díky." Stvořitel nic neodpověděl. Jen přikývl. Od té doby sedí na nebesích a dívá se. Někdy zasáhne. Většinou ne. Protože pochopil, že příběh není jeho. Příběh patří těm dole. A on je jen ten, kdo nechal rozhrnout oponu.
