Dům č.13
*Dům na čísle 13, co neměl poštu*
Na konci ulice, kterou mapy přestaly kreslit v roce 1987, stál dům. Číslo 13. Pošta mu nechodila. Nikdy. Lidé říkali, že je to dobře. Protože dopisy, co tam přišly, se nevracely. A ti, co je nosili, už taky ne. Jmenuji se Adam. Jsem doručovatel. Býval jsem. 1. První dopis Dostal jsem ho v úterý. Ráno, když jsem si myslel, že horší den než pondělí neexistuje. Obálka byla žlutá. Bez známky. Bez adresy odesílatele. Na přední straně stálo jen: _„Pro Adama. Otevři až po půlnoci.“_ Myslel jsem, že je to vtip od kluků z depa. Otevřel jsem to hned. Uvnitř byl jeden list. Rukopis patřil mně. Ale nepamatoval jsem si, že bych to psal. _„Adame, dnes v noci přijdeš k domu na čísle 13. Nech tam ten dopis na schodech. A neutíkej. Oni tě slyší utíkat.“_ Podpis chyběl. Datum bylo zítra. Zasmál jsem se. Vyhodil jsem to. A v noci jsem se vzbudil v 2:13. Stál jsem před domem na čísle 13. S dopisem v ruce. 2. Dům Dům nevypadal děsivě. To je na tom to nejhorší. Bílá fasáda. Zahrada s růžemi. Okna čistá. Jako by tam někdo žil. A čekal. Dveře byly pootevřené. Uvnitř bylo ticho. Ne to normální ticho. To ticho, co má uši. Položil jsem dopis na schod. Ozval se hlas. Dětský. „Děkuju. Táta na něj čekal dlouho.“ Otočil jsem se. Nikdo tam nebyl. Ale na schodu vedle mého dopisu ležel druhý. Adresa: _„Adamovi. Od táty.“_ Nevzal jsem ho. Utíkal jsem. A měl pravdu. Oni slyšeli utíkat. 3. Pravidlo domu Druhý den jsem dopis od táty našel v kapse. Nevím jak se tam dostal. Otevřel jsem ho v práci, na záchodě. Rukopis byl můj. Ale starší. Unavený. _„Adame, když to čteš, už jsi uvnitř. Dům tě nepustí, dokud nedoručíš všechny dopisy. Je jich 13. Každý dopis je pro někoho, kdo zemřel, protože jsi neřekl pravdu včas. Neboj se. Já jsem číslo 1. Až doručíš číslo 13, můžeš jít domů.“_ Pod tím byl nákres. Dům. Třináct dveří. A u každých dveří jméno. První dveře: _Táta_. Zemřel před rokem. Infarkt. Den předtím jsem mu řekl: „Nemám čas mluvit o tvé nemoci. Zavolám zítra.“ 4. Doručování Od té noci chodím do domu každý den. Vždycky v 2:13. Vždycky s dopisem. Dveře se otevírají samy. Uvnitř je chodba. A na konci dveře. Za dveřmi je místnost. A v místnosti je člověk. Živý. Jak vypadal v den, kdy zemřel. Mluví se mnou. Někdy křičí. Někdy pláčou. Někdy řeknou jen: „Tak jsi přišel.“ Dám jim dopis. Přečtou ho. A zmizí. Dům se pak o jedny dveře zmenší. 5. Číslo 7 Sedmý dopis byl pro sestru. Jmenovala se Eliška. Zemřela před pěti lety. Auto. Když jsem otevřel dveře, seděla na posteli. Hrála si s panenkou. Byla jí zase osm. „Adame,“ řekla. „Proč jsi neřekl mámě, že to nebyla moje vina?“ Stál jsem jako opařený. Ten den jsem lhal. Řekl jsem policii, že vběhla do silnice. Ve skutečnosti jsem ji strčil. Hráli jsme si. Nechtěl jsem. „Promiň,“ řekl jsem. Poprvé po pěti letech. Eliška dopis přečetla. Byl to ten, co jsem napsal včera v noci. Ve snu. _„Eliško, nebyla to tvoje vina. Byla to moje. A žiju s tím každý den. Prosím, odpusť mi, abych mohl jít dál.“_ Ona kývla. Usmála se. „Už dlouho jsem na to čekala,“ řekla. A zmizela. Dům zakřupal. Zůstalo šest dveří. 6. Pravda o domě Desátý dopis mi řekl pravdu. Byl pro starou paní z prvního patra. Zemřela osamělá. Když jsem jí dopis dal, podívala se na mě a řekla: „Tenhle dům není trest. Je to pošta. My jsme ti, co odešli s neřčenou větou v ústech. A ty jsi jediný, kdo může doručit.“ „Proč já?“ zeptal jsem se. „Protože jsi první, kdo se vrátil. A neodešel.“ 7. Číslo 13 Poslední dopis byl pro mě. Našel jsem ho na svém stole doma. Rukopis byl cizí. Ale známý. Otevřel jsem ho v domě. Před dveřmi číslo 13. _„Adame, jsem ty. Z budoucnosti, kde jsi nikdy nedoručil ten první dopis. Kde jsi utekl. Kde jsi žil s tím tichem čtyřicet let. A umřel sám. Nedělej to. Otevři dveře. Řekni to nahlas. A jdi domů.“_ Otevřel jsem dveře. Uvnitř jsem byl já. Starý. Zlomený. Seděl na posteli a držel dopis. Podíval se na mě. „Doruč to,“ řekl. „Mně.“ Dal jsem mu dopis. Přečetl ho. A řekl: „Díky.“ Dům se zhroutil do ticha. 8. Konec doručování Probudil jsem se ve své posteli. Bylo ráno. 7:00. Žádný dům. Žádné dopisy. Ale v kapse jsem měl jeden. Prázdný. Na přední straně stálo: _„Pro někoho jiného. Teď je řada na tobě.“_ Zavřel jsem ho. A nechal ho v šuplíku. Ne proto, že bych se bál. Ale proto, že každý musí najít svůj dům sám. Epilog Ulice, co přestala existovat v roce 1987, je zase na mapě. Číslo 13 tam není. Je tam park. Lidé tam chodí venčit psy. A někdy, když je ticho, slyší šustění papíru. Jako by někdo skládal dopis. Pokud ho najdeš, neotvírej ho hned. Počkej do půlnoci. A nezapomeň: oni slyší, když utíkáš. --- Ten dům je v každém z nás. A dopisy píšeme pořád.
