Prokletá část 14.
Bylo krásné podzimní ráno.Mladý Antuan se chystal na cestu.Kam jedeš drahý synu vyzvídala jeho matka.Drahá maminko,jedu do Arlington Row do lesa je tam krásně,les mi vždy předá svojí sílu.Tak jeď synu,hlavně buď na cestě opatrný.Políbyla syna a spokojeně odešla.
Valerie dnes nemusela pracovat,ale to ráno nezahálela.Poklidila ve světnici,zatopila v krbu a postarala se o svého koně.Chtěla se na něm projet.Pohladila to krásné zvíře po hřbetě a přitiskla svojí hlavu k jeho hřívě.Kůň vesele zařechtal.Jak ti budu říkat???Budeš se jmenovat Blue moon.Měla z koně velkou radost.Pozítří mám narozeniny, pomyslela si.Osedlala tedy svého Blue moona a vyjela na projížďku.Cválali pomalu lesem a zažívala zase ten krásný,uvolňující pocit,vzpomínala na dobu,kdy jezdila po lese společně se svým otcem.Ujela už hodnou chvíly a chtěla se pomalu vrátit,když za sebou uslyšela pádící kopyta nějakého koně.Opravdu v dálce se objevil jezdec,nejdříve si nebyla jistá,ale pak v něm poznala známého Antuana.Dobrý den Valerie,jsem rád,že vás vidím,řekl hned.Také vás ráda vidím,co že jste zase v Arlington Row?Přijel jsem opět za svým přítelem,známe se od dětství.A vy?Nevěděl jsem,že máte koně.Ano,mám jen pár dní,dostala jsem ho od svého přítele k narozeninám.Podíval se s takovým výrazem na ní,máte tedy svojí lásku?Zasmála se od srdce,lásku to ne,je to hajný John a je stejně starý jako byl můj otec,který už zemřel,on ho znal a byli přátelé.Viditelně si ulevil,už jsem si myslel,že je to váš milý.Pak společně jeli po cestě a povídali si.Když přijela k svému domku sesedla s koně on také.Pak se odvážil a zeptal se jí.Mohu vám dát k vašim narozeninám malý dárek?Pokynula mlčky hlavou.Vyndal z torny malou sametovou krabičku a podal jí Valerii.Děkuji.Ještě vám chci říct,rád bych se ucházel o vaší ruku,kdyby žil váš otec,zeptal bych se jeho.Ale protože už nežije ptám se tedy vás.Sklopila oči a její srdce zalil dosud nepoznaný pocit.Otevřela krabičku a uviděla překrásnou filigránovou brož ve tvaru srdce.Celá zčervenala.Jsem vévoda z Hempširu Antuan Walesky.Úplně strnula.Ale vy byste si vzal za ženu dívku z lesa????Ano,tu kterou miluji!A podíval se jí z příma do očí.Na chvíli stála jako němá a pak konečně promluvila:Děkuji vám Antuane za tak krásný dárek.I za vaše upřímná slova,ale chci vám říct,že jsem moc ráda ve vaší společnosti,ale jsem jen dívka z lesa s podivnou minulostí,které říkají,že je prokletá.I tak trváte na svých slovech?Ano,trvám,protože cítím,že vás moc miluji.Pak se k ní naklonil,asi jí chtěl políbyt,ale z křoví za nimi se ozval neobvyklý šramot.To zvěd od Viktorie slyšel každé jejich slovo,ale kdyby se k ní přiblížil jen o krok,pocítil by hněv vlků,co se skrývali všude kolem.Pak rychle zmizel z lesa,aby si ho nikdo nepovšiml.Napsal jsem vám Valerie tento list,vyznávám se v něm ze svých citů k vám.Pokud cítíte to samé pak mi na něj odepište.Nasedl na koně a odcválal neznámo kam.Svírala v rukou bílou obálku s vévodskou pečetí.Zavřela dveře svého kamenného domku a nejraději by se rozjela za ním.Cítila ten pocit poprvé ve svém životě,tušila,že je to láska.
