V osidlech zla část 16.
Piér konečně dojel do Paříže.Jel nočním rychlíkem,noční ulice vzbuzovali hrůzu.Kamené dláždění ulic poskytovalo strašidelnou ozvěnu vlastních kroků.Čekal na přivolaného taxíka.Za chvilku už zastavil skoro vedle něho.Nastoupil a starší řidič řekl:Kam to bude pane?Do čtvrti Sant Žermén 77.Po chvilce se rozjeli,cesta trvala asi 45 minut.Když dojeli a zaplatil,přidal větší spropitné a poděkoval.Vzal jediné zavazadlo co měl a pospíchal k domu.Dávno tu nebyl.Raději vždy spal v hotelu.Nebo penziónu.Odemkl vchodové dveře a hned jak vstoupil,dýchali na něj vzpomínky minulosti.Cítil tu tak známou vůni domova.Skoro vše bylo stejné,až na pár maličkostí,co jeho milovaná sestra Vivien změnila.Ale dům udržovala skvěle.Když vyšel do horního patra ucítil parfém svojí milované mámy,Vivien ho asi používá, pomyslel si.Ale pak vstoupil do svého pokoje,jako by se tu zastavil čas.Sedl si zmožen na postel,pak jako by slyšel tátův hlas:Vítej zase doma synu.Snad ten dlouhý čas sám způsobil tyto zvláštní pocity.Vykoupal se a vlezl si do své postele,najednou měl zase pocit,že je mu 18 let.....ten předvečer toho strašného neštěstí.Pak usnul,ani netušil jak.Ani Vivien nemohla spát,stále se v nemocniční posteli převalovala ze strany na stranu.Myslela na Piéra na svého bráchu.Je už u nich doma,co cítil po letech,co tam nebyl???Uvědomila si,že pokud by jí ten útočník uškrtil,už by nebyla a bráchu už nikdy neuviděla.Pláč způsobil,že usnula.
Charlotta se ráno chystala do práce.Teta ještě spala,doháněla ty probdělé noci u dcery.
Alexandre seděl u zrcadla,prohlížel si ránu na svém krku,co se pomalu začala hojit.Stále nechápal,kde k ní přišel.Pozítří nastupuje konečně do sanatoria.V ranních zprávách mluvili o nějakém neznámém útočníkovi,co napadl mladou ženu,co se vracela z tanečního vystoupení.Prý útočníka zranila na krku.Ale pátraní nikam nevede,svědkové ho neviděli,jeho tvář zakrývala divadelní maska.Napadená je stále v nemocnici.Jméno neuváděli jen její iniciály.V.P.Jak to uviděl a uslyšel zase ho přepadli velké bolesti hlavy.Vzal si nějaké prášky a šel spát.Často spal i přes den,ale co se pak dělo v noci,to si mnohdy ani nepamatoval.Co to se mnou je???
Charlotta zabouchla dveře tetina bytu.Šla dnes pěšky,měla dost času dojít do práce včas.Na ranní směnu.Když vstoupila do budovy,cestou na traumatologické oddělení potkala známé tváře.Sestru Gabrielu a doktora Miróa z vedlejšího oddělení.Usmál se na ní.Ona mu úsměv oplatila.Začala vše chystat k ranní vizitě.Vše chystala automaticky,léky,obešla svoje pacienty a každého hned povzbudila svým milým přístupem.Pak vstoupila i do pokoje číslo 112.Dobré ráno slečno Plimontová.Dobré ráno.Tady máte ranní léky za hodinu bude vizita,hned po snídani.Potřebujete třeba přestlat postel??Nebo něco jiného?Ne děkuji,řekla Vivien.V deset hodin přijde můj bratr Piér.Moc se na něj těším.Přijel až z Lozán.Cestoval včera nočním rychlíkem.Jak se cítíte?zeptala se Charlotta.No jsem tu už asi týden,chci jít domů.Co myslíte pustí mě?Charlotta se na ní soucitně podívala a řekla:To záleží na tom,co povolí váš ošetřující lékař.Doktor Fricot.Buďte trpělivá.To,co jste nedávno prožila nelze podceňovat.Trauma se může jevit,jako něco snadného,ale může se objevit postraumatická stresová porucha.Také jí provází různé příznaky.Proto vás lékař ještě nechce propustit,má to opodstatněný důvod.Váš bratr je starší?Ano o 5 let.Dlouho tady v Paříži nebyl.On mě po smrti našich rodičů vychoval.Teď mi platí taneční školu.Rozpovídala se Vivien.To se máte,že máte sourozence.
