V osidlech zla část 15.
Vivien Plimontová,ležela v nemocnici v posteli.Bolela jí hlava a celé její tělo.Teprve teď s odstupem několika málo hodin se jí vybavovali ty hrůzné okamžiky z toho osudného večera,kdy jí ten neznámý muž na ulici napadl.Stále cítila jeho ruce na svém krku,jak jí silně svírali,až málem ztrácela vědomí.Sice mu neviděla do tváře,ale na ty jeho oči,nikdy nezapomene.Chtěla jít domů,ale doktor to nepovolil.Nemohla spát,křičela v noci,ve snech jí provázeli noční můry,obrazy kdy utíká, protože jí někdo jiný pronásleduje.Ještě jí nepustí z nemocnice.Rodiče už neměla,ale jen bratra co byl teď v Lozán kvůli práci.Ale tomu to říct nechtěla,on by vyšiloval,vlastně jí vychoval po smrti rodičů.Jejich rodiče zahynuly v horách,zasypala je lavina,když je našli,už byli oba po smrti.Bylo jí 13 let a Piérovi 18 let.Vzdal se všeho a musel pracovat,aby vše zvládnul.Piér Plymont byl zaměstnanec jedné stavební firmy,později si dokončil vzdělávání a je z něho architekt.Ale musí hodně cestovat po celém světě. Najednou uslyšela cinknutí telefonu.Asi sms zpráva pomyslela si.Skutečně,přišla zpráva od Piéra.Ahoj Vivi,ozvi se mi tvůj brácha.Vzala telefon a vytočila číslo,chvilku to zvonilo.Pak to zvedl,prosím?No to je dost,že se mi ozveš,mám pak o tebe strach přijedu,máš na mě čas?řekl Piér.Já nejsem doma,řekla trochu nejistě.A kde jsi?Na návštěvě?Nebo jsi si někam vyjela?Ne, jsem v nemocnici.V nemocnici???Ano.Co se ti stalo optal se nervózním hlasem.Byla jsem napadená.....Cože???Hned jedu,zjistím v kolik jede vlak do Paříže.Ne,nejezdi nic mi není.Ubytuju se v hotelu,řekl.Ne Piére,jdi ke mě domů,je to i tvůj domov.Mám tě ráda,dnes už tě sem nepustí ležím na traumatologii.V nemocnici Sant Luis,pokoj 112.Vyspi se u nás doma a zítra přijď,už se na Tebe moc těším.Dobře.Podíval se na vlakový řád,ještě jede noční spoj,od nádraží si pak vezmu taxi.
Charlotta se zase učila,zítra má ranní na traumatologii,pak musí zase na praxi na kliniku do sanatoria.Praxe byla u profesora Samuela Elstona moc náročná.Byla tam dva dny v kuse a měla pocit,že z ní bude taky pacient.V pátek tam nastoupili další pacienti.Alexandre Noël,ale nástup odložil.Doktor Samuel Elston s toho byl nervózní,protože jeho přítel doktor Villigen mu naznačil,že jde o akutní případ.Alexandre byl ve svém bytě,rána na jeho krku se ošklivě zanítila,ale k lékaři jít nechtěl.Vůbec si nevzpomínal,co se mu vlastně stalo.Budu muset k lékaři rána hnisá a bolí.Tak si zavolal taxi a odjel až do Linoxu,asi 25 km za Paříží.Je tam malá klinika,kde pracuje jeho známý Timothy Frenčet,zná ho ještě ze střední školy.Ahoj,řekl,když vešel do ordinace.Ahoj,řekl Tim,dávno jsem tě neviděl.Jak žiješ?No momentálně jdu za tebou s prosbou,něco se mi stalo a rána mě hnisá.Ukaž?Cos dělal?To nevypadá moc dobře.Musím tu ránu vyčistit,dám ti injekci proti tetanu.Pak to znovu pořádně vyčistím.Tak jak se ti to stalo?Já nevím!Nevíš???No, ty seš asi popřal a opil ses.Ne to ne,vždyť víš Time,že nepiju.Prostě nešel jsem s tím u nás k doktorovi, protože by lidi co mě znají měli samé otázky a já vážně nevím,jak jsem k tomu přišel.No, dobře ptát se nebudu.Tak se zase někdy ozvy.Alexandre řekl:Teď jedu pryč asi na týden,tak pak se ozvu.Děkuji a měj se,už na mě čeká taxi.
Piér nastoupil do nočního rychlíku,byl rád,že ho stihl,jinak by nedojel do nemocnice a musel by jet až poledním spojem.Vstoupil do jejich malého domku,po smrti rodičů v něm bydlel se sestrou,ale když jí bylo 18,tak jí dům nechal.On to tam neměl rád.Stále mu to připomínalo ten osudný den,kdy mu zavolali,že rodiče zasypala lavina.Ale nakonec byl rád,že nemusí do hotelu.Stále cítil maminčin parfém,viděl svého tátu v kuchyni jak všem dělá snídani.Ty roky po jejich smrti byly dost kruté.Všechno muselo stranou,ale nikdy svého rozhodnutí nelitoval.Sestra mu byla vším.Jeho nejbližší člověk.Co se mohlo stát,přepadení ???,po těch slovech co mu řekla dostal o ní velký strach.Co se to děje?Že v pařížských ulicích se teď tolik přepadává a nebo jimi prochází vrah????
