ZVÍŘÁTKA A VÁNOCE
Jak zvířátka zachránila Vánoce V hlubokém lese, tam kde je tráva nejzelenější a kde voní mech a borovice, žila zvířátka, která se měla moc ráda. Byla tam liška Eliška s huňatým ocáskem, který měla jako nejkrásnější šálu. Byl tam zajíček Dupálek, který pořád někam pospíchal a všechno mu padalo z pacek. Byl tam ježeček Bodlinka, který se bál, že ho nikdo nebude chtít obejmout, protože píchá. Byla tam veverka Zrzka, která pořád někde schovávala oříšky a pak je nemohla najít. A byla tam i malinká myška Pískalka a sýkorka Zpěvačka. Blížily se Vánoce, ale v lese bylo letos nějak smutno. Sníh ještě nenapadl, hvězdy se schovávaly za mraky a velký vánoční stromek uprostřed mýtiny stál úplně holý. Bez světýlek. Bez ozdob. Bez hvězdy. „To budou letos Vánoce bez Vánoc,“ povzdechla si liška Eliška a sedla si smutně pod strom. „Ale to přece nejde!“ vyskočil zajíček Dupálek. „Vánoce musí být! Vždyť se na ně těšíme celý rok!“ „A co když ten stromeček prostě... rozsvítíme sami?“ pískla tiše myška Pískalka. Zvířátka se na sebe podívala. Rozsvítit stromek sami? To ještě nikdy nezkoušela. Veverka Zrzka hned běžela domů. „Já mám nápad! Já mám schované ty nejkrásnější červené jeřabiny! Ty budou jako korálky!“ A opravdu, za chvilku už tahala plné pacičky červených kuliček. Ježeček Bodlinka se trochu styděl. „Já... já nemám nic krásného. Já mám jen bodlinky. A ty píchají.“ Liška Eliška ho jemně pohladila po čumáčku. „Bodlinko, ty jsi přece náš nejstatečnější kamarád. Ty nám pomůžeš dostat hvězdu až nahoru. Ty se ničeho nebojíš.“ A tak začali zdobit. Zajíček Dupálek nosil z lesa šišky a pořád mu padaly, až se mu všechna zvířátka smála, ale on se smál taky. Veverka Zrzka věšela jeřabiny, jednu po druhé, jako by navlékala ten nejdelší náhrdelník na světě. Sýkorka Zpěvačka zpívala tak krásně, že se i vítr zastavil a poslouchal. A myška Pískalka nosila v tlamičce malé zlaté oříšky, které se leskly jako malá sluníčka. Jen jedna věc chyběla. Hvězda na vršek. „Ta je moc vysoko,“ šeptala zvířátka. „Tam nikdo nedosáhne.“ A v tu chvíli se ježeček Bodlinka nadechl. „Já to zkusím.“ Všichni se lekli. „Bodlinko, to je nebezpečné!“ Ale Bodlinka se pomalu, krok za krokem, šplhal po stromečku. Píchal se do pacek o jehličí, ale nevzdal to. Až nahoře, na samém vršku, opatrně nasadil zlatou hvězdu, kterou jim darovalo sluníčko, než šlo spát. A pak se stalo něco kouzelného. Hvězda se rozsvítila. Nejdřív jen trošku, jako když se rozsvítí světluška. Pak víc a víc. A najednou se rozsvítil celý stromeček! Všechny jeřabiny, všechny šišky, všechny oříšky zářily jako tisíce malých světýlek. Zvířátka jen stála s otevřenou pusinkou a koukala. „My jsme to dokázali!“ vykřikl Dupálek a začal radostí poskakovat. A pak začali tančit. Liška Eliška točila svou huňatou sukýnkou, zajíček Dupálek skákal do rytmu, veverka Zrzka mávala ocáskem, ježeček Bodlinka se točil pomalu, aby nikoho nepíchl, a myška Pískalka tančila na jeho bodlinkách jako na malém kolotoči. Tančili a tančili, až jim z nebe začaly padat první sněhové vločky. Lehké jako peříčko. A les byl najednou bílý, tichý a voňavý. „Vidíte?“ řekla tiše liška Eliška a podívala se na všechny své kamarády. „Vánoce nejsou o tom, že máme nejkrásnější ozdoby. Vánoce jsou o tom, že jsme spolu. A když jsme spolu, tak se rozsvítí i ten nejobyčejnější stromeček.“ Ježeček Bodlinka se usmál. Poprvé se nebál, že píchá. Protože ho kamarádi objali. Opatrně, ale pevně. A on cítil, jak moc ho mají rádi. A od té doby, Pavlo, se říká, že když se v lese na Vánoce rozzáří stromeček, tak to znamená, že se tam sešla zvířátka, která se mají opravdu ráda. A že když se budeš dívat hodně pozorně, tak je tam uvidíš tančit ještě dnes.
