DUCH O VÁNOCÍCH
Duch u stromečku Byl Štědrý večer. V malém domečku na konci vesnice svítilo v okně jen jedno světýlko. V obýváku stál stromeček. Nebyl velký, nebyl dokonalý. Měl pár koulí, co už pamatovaly babičku, pár šišek ze zahrady a jednu dřevěnou hvězdu, co byla trochu nakřivo. Pod ním leželo jen pár dárků, zabalených do hnědého papíru. Nic drahého. Jen s láskou. A vedle stromečku... stál On. Bílý, tichý, s velkýma tmavýma očima a malým úsměvem. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho už dlouho neviděl. Jmenoval se Tobiáš. A kdysi v tomhle domečku bydlel. Kdysi, když byl ještě malý kluk, tak přesně tady, u tohohle okna, čekal na Ježíška. Maminka mu vždycky říkala: „Tobiášku, nesmíš koukat, Ježíšek se stydí." A on stejně vždycky maličko koukal přes škvírku ve dveřích. A pak přišel jeden Štědrý večer, kdy už se neprobudil. Bylo mu sedm. Nemoc si ho vzala tiše, ve spánku, jako by jen usnul. Od té doby se každý rok na Štědrý večer vracel. Ne proto, že by chtěl strašit. On jen chtěl být zase doma. Sedával u stromečku a díval se, jak se světýlka rozsvěcují. Poslouchal, jak venku padá sníh. A čekal, jestli si na něj ještě někdo vzpomene. Letos to bylo jiné. V domečku už nebydlela jeho maminka. Bydlela tam mladá paní s malou holčičkou. Holčička se jmenovala Emička. Bylo jí také sedm. A Emička měla ten večer zvláštní pocit. Pořád se dívala ke stromečku, jako by tam někoho viděla. „Mami, proč je u stromečku tak teplo?" zeptala se. Maminka se usmála. „Protože tam hoří láska, broučku." Emička přistoupila blíž. A najednou, úplně potichu, řekla: „Ahoj." Tobiáš se lekl. Nikdo s ním už strašně dlouho nemluvil. Všichni dospělí ho neviděli. Ale děti... děti vidí srdcem. „Ahoj," zašeptal Tobiáš. „Ty mě vidíš?" Emička přikývla. „Vidím. Ty jsi smutný?" „Trochu. Já tu kdysi bydlel. A každý rok se sem vracím, abych nebyl o Vánocích sám." Emička se na něj podívala těma svýma velkýma očima a bez přemýšlení řekla: „Tak už nejsi sám. Pojď si sednout se mnou ke stromečku." A tak si sedli. Ona na koberci, on vedle ní, jako lehký vánek. Emička mu vyprávěla o škole, o tom, že dostala jedničku z psaní, a že by si přála pejska. Tobiáš jí vyprávěl, jak kdysi jeho maminka dělala bramborový salát a vždycky mu dala ochutnat dřív, než byl hotový. A pak Emička udělala něco, co Tobiáš nečekal. Vstala, vzala z krabice jednu ozdobu - malou bílou hvězdičku, co sama vyrobila ve školce - a pověsila ji na stromeček úplně nejvýš, jak dosáhla. „To je pro tebe," řekla. „Aby jsi věděl, že tu máš svoje místečko. A každý rok ti tu budu věšet jednu hvězdičku, aby jsi se k nám vždycky trefil." Tobiáš se rozplakal. Duchové nepláčou slzami. Pláčou světlem. A v tu chvíli celý stromeček zazářil o něco víc, jako by se rozsvítilo ještě sto světýlek. „Děkuju," zašeptal. „Já už jsem si myslel, že na mě všichni zapomněli." „Já na tebe nezapomenu," řekla Emička a usmála se. „Ty jsi teď náš vánoční duch." Když pak maminka přišla do obýváku, našla Emičku spící u stromečku, s úsměvem na tváři. A na stromečku visela ta malá bílá hvězdička, která tam předtím nebyla. A vedle stromečku bylo ještě na chvilku cítit to teplo. Jako když vás někdo obejme, i když ho nevidíte. Od toho roku se Tobiáš už nikdy necítil sám. Každý Štědrý večer se vracel. A každý rok tam na něj čekala jedna nová bílá hvězdička. Protože některé duše neodchází proto, aby strašily. Ony se vrací proto, že chtějí být ještě jednou doma. A stačí jim jen jediné - aby si na ně někdo vzpomněl. A aby jim někdo řekl: „Nejsi sám."
