Kdysi jsem tu žila část 1.
Houp Memorryová byla docela známou spisovatelkou.Napsala již řadu úspěšných knih mimo jiné i knihu básní.Ve svých 28 letech měla jediný cíl,jen psát dobré knihy.Ale někdy to tak bývá,že i z toho,co děláme rádi můžeme být unavení,protože ani naše energie není nevyčerpatelná.Zrovna tak se cítila.Insprace jí ohledně psaní byla zastřená,takovým jako by závojem.Necítila to sama,všiml si toho i její nakladatel Kirk Grent.Poznal,že to není dobré být v takovém vražedném tempu bez volna, už několik let.Vzpomínal,jak se s ní před lety seznámil.Jak mu všichni ostatní říkaly:No tu k sobě do nakladelství neber,je to ještě neopeřené kuře,sice fešanda,ale co s toho.Měl ale silný pocit,že by měl poslouchat jen svůj vlastní instinkt a ne jejich nepřející řeči.Za rok na to napsala svůj první,velice úspěšný román:Ozvěny ticha.Byl to bezceler.Z pultů všech knihkupectví doslova mizel před očima.Zrovna tak jako kniha jejich básní: Labyrint mého srdce.A mnoho dalších titulů,co se dnes prodávají a byli přeloženy do mnoha jazyků.Fantazie téhle ženy snad nezná mezí.Ale kdo dává svojí energii tak psychicky náročnému řemeslu,musí občas vypnout a žít taky svůj vlastní život.Proto jí toho časného rána řekl:Houp já tě mám rád,vážím si všeho,co pro moje nakladatelství děláš,ale myslím si, že jsi už dost vyčerpaná.Měla by si zvolit,vem si dovolenou,mysli i trochu na sebe.Houp se na něj podívala a řekla:Kirku,já chci psát!Tak to ti nikdo nebere,odjeď někam a pak to půjde samo bez stresu a nakonec tě to překvapí.Prostě nařizuji ti volno,dlouhé volno.Minimálně tři měsíce.Ale Kirku to nemohu!!!Ale můžeš.Věř mi.
