Noc na půjčené chatě
Zimní víkend na půjčené chatě od kamaráda. Den utekl jako voda a přišel večer. Já a má žena jdeme spát. Zanedlouho mě budí, že tam vzadu je někdo venku, že tam něco ťuká. Ano také to slyším. Jdu tam a zjišťuji, že vítr hýbe jednou okenicí a ta bouchá.
Jdeme pokračovat ve spánku.
Zanedlouho opět budíček, že slyší venku kroky jak křupe sníh. Jdu se podívat přes okno, ale v té tmě toho moc nevidím. Nikdo tam není, možná ňáké zvíře prošlo, pojď spát a nech toho jí povídám.
A do třetice jak jinak než budíček.
Slyším venku hlasy jdi se podívat já se tady bojím. Sem už nikdy nepojedu a ráno odjedeme jo?
Dobře, pojedeme zítra domů. Stejně tady v zimě není co dělat.
Jdu opět k oknu a i když je tma a je díky sněhu jen trošku vidět tak vidím něco jako dvě postavy co se ztrácí mezi stromy.
Máš pravdu, opravdu jsem někoho viděl. Jdi spát a já budu raději do rána hlídat. Asi někdo kdo hledal kam se schovat.
Ráno odcházíme a já se jdu podívat tam za chajdu kde jsem viděl ty postavy.
Úplně mě zamrazilo. Sníh v noci nepadal. Před chatou jsou stále stopy od nás ze včerejška tak jak to, že tady není jediná stopa. Určitě jsem je viděl a ona je slyšela. Musela by tady zůstat po nich ve sněhu alespoň stopa.
Jedeme povídám a až ve vlaku jsem ženě řekl můj poznatek ohledně stop.
A nejhorší je, že když jsem kamarádovi vracel klíče od chaty a říkal jsem mu náš zážitek tak odpověděl něco co mě dostalo.
Nekecej, to se mě stalo minulou zimu. Úplně přesně to samé co mě povídáš.
Jasné je, že tam už se ženou nepojedeme.
