Zrcadlení v sobě
Patřím k těm mužům co stráví před zrcadlem tolik času co ženy. Jsem na svůj vzhled hodně pyšný a nijak se s tím netajím. Čas od času se mi stává, že sám sebe vidím v zrcadle jako stvůru. Ale až do této doby jsem to přikládal únavě jak mozku tak očí. Pracuji až šestnáct hodin denně a to často i o víkendu. Mám velkou firmu a dá se říci, že jsem i dost bohatý. Samozřejmě si uvědomuji, že to vše je na úkor spánku i odpočinku a volný čas už prakticky neznám. Teď už vím, že stvůra v zrcadle není jen má fantazie díky únavě.
Přiznávám, že není nikdo kdo by mě měl rád. Zaměstnanci i rodina pokud to jde se mě vyhýbají pro mojí namyšlenost a hrubost. Dost dávám všem pocítit, že já jsem na vrcholu a oni někde dole v bahně bídy. Dnes už vím, že já žil mnohem bídněji i když s bezedným kontem. Toho dne jsem si prošel já bahnem ačkoliv den začal stejně jako každý jiný...
Vstal jsem a má první cesta jako každý den byla do koupelny se omýt a mrknout se na sebe do zrcadla zda vypadám pořád stejně dobře.... S pohledem do zrcadla jsem byl spokojený a dal jsem se do čištění zubů... Když jsem zvedl opět pohled od umyvadla k zrcadlu začala má procházka peklem k poznání toho co je opravdu důležité...
V zrcadle hlava tak nestvůrná a prosáklá zlem až jsem ztuhnul. Odraz v zrcadle na mě začal mluvit.
Co koukáš člověče, nepoznáváš se ? Od této chvíle už se jinak neuvidíš... Jen Ty uvidíš vždy a ve všech zrcadlech světa svou pravou tvář. Už nikdy neuvidíš toho krasavce nadmutého pýchou. Už můžeš jen vzpomínat na to co si viděl v zrcadle až dodnes..
Vzal jsem si prášek na nervy a říkal si, že už fakt mě ta únava přerůstá přes hlavu. Jenže, všude, v kanceláři, doma, na wc, v restauraci, prostě úplně všude stejná zrůda ve všech zrcadlech.
Pro jistotu jsem absolvoval pár návštěv lékařů. Nic, vše v pořádku tělesně i duševně... Po posledním vyšetření jsem začínal věřit v něco paranormálního. Něco, ale co ?
Utekl rok a já už šílel z toho jak dlouho už jsem neviděl svojí uhlazenou tvář.... Do kanceláře jsem chodil méně a méně a vlastně už jsem nechodil skoro vůbec nikam... Jen občas do obchodu abych vůbec přišel na čerstvý vzduch. Nakonec jsem jel autem...
Dnes musím jít na nákup... Ne, že bych si nemohl nechat nákup dovézt, ale chci se projít a trochu přijít na jiné myšlenky... A hlavně pěšky ať se protáhnu. Dnes opravdu ne autem....
Cestou mě zaujala parta žebráků, dva důchodci na lavičce, maminka a děti v ošuntělém oblečení, mladík co počítal drobné zda má na cigarety... Všichni se usmívají, někteří se smějí, povídají si.... Jak je to možné když jsou nuzáci ? Hlava mě to nebere pomyslel jsem si... Vzal jsem nákup a šel domů. K mé vile vedla cesta okolo činžáků kde z přízemních oken bylo slyšet plno řečí, smíchu a hlasy z televizorů..
Divné, nikdy jsem si toho nevšiml, že tady vůbec někdo žije... No jo, vždyť tudy nikdy nechodím pěšky pomyslel jsem si... Začal jsem chodit pravidelně, více a více.
Po delší době jsem našel odvahu a sundal z jednoho zrcadla hadr, kterým jsem ho zakryl abych se neviděl... Pořád a pořád zrůda..
Moment, tady co byla ta jizva na tváří, ta hnusná až hnisavá jizva je normální kousek kůže.. Prohlížel jsem to místo snad dvacet minut a opravdu, pár centimetrů normální, lidské kůže.... Začal jsem věřit, že se to uzdraví celé.. Úplně jsem zapomněl, že ve skutečnosti mě takto nikdo nevidí a že pořád v očích jiných jsem pohledný, že jen já sám vidím zrůdu v zrcadlech.... Dobře, že jsem na to zapomněl... To už teď vím...
Po delší době jsem musel do kanceláře podepsat a zkontrolovat plno papírů. Ještě před odchodem z domova jsem seděl na sedačce a mazal v telefonu kontakty, které už nepotřebuji. Zasekl jsem na položce - ségra... Strašně dlouho už jsem nikomu z rodiny neodpovídal na zprávy a ani já sám jsem nikoho nekontaktoval.
Teď jsem hodně sám a zvyk být pořád mezi lidmi byl hodně silný. Ve firmě jsem jednal s plno lidma. Leckterý zaměstnanec mě jak se říká lezl do řitě a to mě dělalo mimo jiné taky moc dobře. A tak jsem se rozhodl i když jsem sám sebe nechápal, že sestře napíši. Nakonec jsem napsal všem a pozval je na narozeniny, které mám za čtrnáct dní ke mně domů. Esemeska zněla... Ahoj, budu rád když přijedeš na mé narozeniny.. Posílám adresu, neboť nevím zda víš kde bydlím... Těším se... Odesláno a teď holt musím na pár hodin do firmy...
Tam mě poprvé připadalo vše tak cizí, ačkoliv vše patřilo mě... Hned to začalo, donášení, pomluvy, lezení do řitě, ale vše šlo ňáko okolo mě, jakobych to sledoval z jedoucího vlaku a nereagoval. Udělal jsem co jsem musel a odjel domů. Zaparkoval jsem doma a vydal se pěšky do obchodu...
Doma jsem měl konečně čas podívat se zda někdo vůbec odpověděl na pozvání na mé narozeniny. Moc jsem s tím nepočítal, že by vůbec mě sebestřednému, arogantnímu až zlému někdo odepsal... Zpráva, ségra - přijedeme všichni v 11 hodin, díky za adresu, těším se...
Paráda jsem zvolal nahlas, to bych dřív nikdy neudělal proletělo mě hlavou.
Při večerní hygieně jsem zjistil, že dalších pár centimetrů mého obličeje má normální kůži. Moc jsem to neřešil i když to nechápu, ale myšlenka na narozeniny byla silnější než myšlenky na obličej v zrcadle.
Přišel den narozenin... Vše připraveno... Bude jedenáct... Trochu tréma i obava vidět je po takové době... Popravdě jsem zjistil, že se chvílemi i těším...
Zkraje se každý bál něco říct a chvilkami panovalo trapné ticho. Prohodil jsem, že pokud jim připadám ňáký jiný, divný, že je to jen únavou... Smích mě připomněl, že jen já vidím v zrcadle co vidím. Ale trochu to rozproudilo povídání a ze všech opadlo to napětí... Máma, táta, ségra s manželem a teta. Všichni něco prohodili aby řeč nestála... Pak přišel dotaz mého táty.. A co Ty nám povíš, co u Tebe nového...
Chvilku jsem váhal, ale pak jsem jim řekl o lékařích a nakonec i o tom proč mám zakrytá všechny zrcadla... Zůstali sedět s otevřenou pusou a nikdo nevěděl co na to říct... Až ségra mě popřála brzké uzdravení a tím to prozatím ukončila. Ze slušnosti jsem se i já zeptal jak se kdo má a co nového. U všech stejný problém, peníze... Samozřejmě mohl jsem hned na místě vše vyřešit, rozdat šeky popřípadě hotovost nebo hned z telefonu jim poslat vysoké částky na účet, ale to bych měl pocit, že jsem postava z ňákého pitomého seriálu. Nevím zda někdo toto čekal, že udělám, ale neudělal... Probíral jsem s nimi ty situace a věděl jsem už v tu chvíli, že pomohu, ale jinak. Při jejich odchodu padlo několikrát, že musíme být všichni v kontaktu a brzy se uvidíme... Oslava dopadla v pohodě a já o samotě začal dumat jak pomoci aby to nebylo teatrální. Poslat teď když už tu nejsou peníze, nabídnout práci v mé firmě, nic z toho mě nepřišlo jako dobrý nápad.
Večer jsem našel další kousek kůže, která vypadala jako lidská, ale to mě moc nezajímalo. Já musel vymyslet jak pomoci rodině.
Asi po týdnu jsem to vzdal a každému poslal slušnou částku. Každému jsem napsal ať se neurazí, ale že mě nenapadlo jak jinak to udělat a že nečekám nic hlavně ne milion díků... Prostě jsem chtěl a více se o tom nebudeme bavit...
Samozřejmě přišlo milión díků, ale já je přešel bez povšimnutí...
Občas jsem viděl, že ňáký ten centimetr je zase lidský na mém obličeji, ale popravdě už jsem si zvykl a vůbec jsem neřešil ňáké zrcadlo...
Rodina byla zpět, firma jede, pěší procházky na nákupy a po okolí, to vše mě naplňovalo a já byl celkem šťastný... Dlouhé hodiny v kanceláři, fitka, restaurace a večírky byla minulost, která mě vůbec nechyběla. Na pokec jsem měl rodinu a v obchodě prodavačky a vždy se našel někdo kdo si rád pokecal ať už o počasí nebo o čemkoliv jiném....
Čas běžel, zrcadla už nebyla pro mě ničím hrozným a doma už na nich nebylo nic co by je zakrývalo a ačkoliv pořád v nich nebyl hezký, uhlazený majitel velké firmy už mě to nebralo chuť jít dál a jinak..
Jednou v noci mě vzbudil strašný rachot. Všechna tři zrcadla co mám doma byla vysypaná z rámů a na zemi hromada střepů. I to koupelnové dopadlo stejně. To mě po dlouhé době přimělo si vzpomenout, že ať na to myslím nebo ne stejně tady pořád něco paranormálního okolo mě je...
Druhý den jsem rámy odnesl na zasklení a sklenář mě řekl, že další den odpoledne si je mohu vyzvednout... Chvilku mě napadlo, že je už nevyzvednu, ale pak jsem si řekl proč bych to dělal... A také jsem čas od času byl zvědavý zda ňáký kousek mého obličeje se zase neuzdravil.
Druhý den jsem si je zabalené dovezl domů s tím, že až bude čas je rozbalím a vrátím na místo... Sklenář je důkladně zabalil aby se cestou nerozbila do bublinkové folie a hromady papírů. Dříve bych si prostě koupil nová zrcadla, ale teď mě to ani nenapadlo. Sám se občas podivuji nad svým jednáním...
Vše šlo poklidně do chvíle kdy zazvonil telefon a uplakaná máma mě oznámila, že z ničeho nic táta zkolaboval a že je v nemocnici. Prý nádor o kterém nikdo nevěděl a už s tím nejde nic dělat. Přijeď, táta umírá byla její poslední slova a zavěsila... Sedl jsem do auta a rychle spěchal. Už tam byla celá rodina...
Doktor nám oznámil, že to není běžné, ale že se to stává. Žádné bolesti ani známky nemoci a nádor roste až už je pozdě cokoliv dělat. Vlastně zcela nečekaně se dostanete do posledního stadia nemoci..
Máma po jeho slovech také skoro zkolabovala, ale psychicky narozdíl od táty. Ségra byla k neutišení a teta si musela rychle sednout aby otřesem neupadla na zem..
Po týdnu když šel pro otcovi osobní věci byl jak ve zlém snu. Zahlédl muže pootevřenými dveřmi u pokoje, z nosu a úst hadičky, jinde zase jehly v žilách, kapačky a monitory, už od pohledu těžce nemocné děti viděl na chodbě a jeho táta umřel.. Když vycházel dveřmi ven z nemocnice nekontrolovatelně se rozplakal... To neznal, on ještě nikdy neplakal a jako malý kluk pláč jen hrál aby dosáhl svého.. Plakal až domů... Tam se dal do rozbalování zrcadel aby se trochu vzpamatoval a neviděl stále ty smutné obrazy z nemocnice. Napadlo ho u toho, že teď nemůže být máma sama. Půjde ke mě ať už na ňákou dobu nebo napořád když bude chtít. A hned jí to šel zavolat, že pro ni navečer přijede. Máma byla ráda, neboť nemohla doma vydržet sama s tím smutkem.
Dorozbalil první zrcadlo a vidí v něm pohlednou, ale smutnou tvář... Zase to byl on, ale už ne stejný... Teď byl hezký nejen v zrcadle a nejen na povrchu.
Nebylo to nic paranormálního, jen zrcadlo co ukazovalo pravdu, jsem si pomyslel a odjel pro mámu.
( ještě před tím než jí syn volal ať jde k němu tak máma volala dceři zda by nemohla pár dní být u nich. Nejde to, řekla dcera, máme malý byt a znáš mého manžela ten by to nedával... Máma smutně zavěsila a dcera, která měla nad stolkem kde byl telefon zrcadlo se lekla toho zrůdného stvoření co v něm viděla).
