Volání
Bylo jí šestnáct let a přijela za babičkou na návštěvu na celý týden. Babička bydlí v malinkém, starém domečku skoro na samotě. Dole kuchyň a pokojík a v podkroví jen pokojíček kam se vejde postel, stolek a skříňka. V tom pokojíku vždycky spala Maruška když přijela k babičce. Byl to malý a skromný domeček, ale všude bylo čisto a velmi útulno. Celý domeček vytápěla kamna, která zároveň sloužila na vaření, takový sporák na dřevo. Byla tam i malá zahrádka s pár jabloněmi a kůlna na vše možné, ale hlavně na zásobu dřeva.
Třetí noc Marušku v noci vzbudilo divné pískání a světlo, které pronikalo dovnitř malinkým okénkem. Vstala a šla se podívat skrze to okénko odkud jde to namodralé světlo. Maruška si říkala, že babička už v tomto věku spí hodně tvrdě a asi jí to ani nevzbudilo. A měla pravdu, babičku to opravdu nevzbudilo.
Mezi dvěma jabloněmi je to modré světlo. Vypadá to jako kdyby mezi ty dva stromy někdo dal velký pruh modré, svítící látky, která se hýbe větrem. A přitom třepotání vydává takový tichý a hluboký pískot. Nebylo moc dobře vidět ven oč přesně jde a tak Maruška vzala na sebe župan a šla se podívat. Ven se šlo přes kuchyňku a tak babičku ani nerušila a v klidu prošla ven.
Nikdy nic takového neviděla a stála tam s otevřenou pusou v úžasu. Zkusila dát do té modré záře ruku až po loket a nic se nestalo. Sebrala odvahu a prošla celá tím modrým pruhem mezi jabloněmi.
Stojí v obřadní síni a vidí vystavenou rakev s neboštíkem a svou matku i starší sestru jak pláčou u rakve. Kdo v ní leží nevidí a nechce se vzdalovat od toho modrého pruhu aby měla jistotu, že najde cestu zpět. Matka ani sestra mě nevidí říká si Maruška a sleduje ten smutný okamžik i když vůbec neví proč to vidí a proč zrovna toto vidí když prošla tím modrým světlem. Matka a sestra odchází a zůstala jen rakev a Maruška. Teď vidí jasně, že tam leží babička a pláče, slzy se jí koulí po bledé a studené tváři.
Maruško vrať se zpátky říká babička ležící s rukama na prsou. Maruška cítila obrovský smutek a zároveň byla zmatená a tak se raději otočila a proběhla modrým, svítícím pruhem zpět.
Rovnou běžela potichu k babičce do pokojíku aby jí objala a řekla jí co se jí teď přihodilo za hrůzy.
Babičko zašeptala Maruška a objala jí. Maruška cítila chladnou babičky kůži a věděla, že nemusí mít strach plakat nahlas, věděla, že už jí nevzbudí. A věděla, že tímto způsobem jí babička zavolala k sobě, že ona jí poslala to krásné modré světlo aby šla k babičce a ta nebyla sama při cestě na druhý břeh. Chtěla být v náručí své milované vnučky Marušky.
