PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Jako vždy jedu pozdě, těsně před zavřením hřbitova položit kytku a zapálit svíčku své zesnulé manželce. Dřív to prostě z práce nestihnu než dvacet minut před tím než hřbitov zavírá.

Dnes jako vždy jednou měsíčně ometu kamennou desku, položím na ni kytičku a zapálím svíčku, kterou vložím do kovové lampičky, která je k desce připevněna. 

Za pět minut šest, tak už musím jít říkám nahlas jakoby mě má žena mohla slyšet, ale za ty tři roky už se z toho stal rituál. 

Za minutu šest, to mám tedy dneska pěkně na poslední chvíli. Cože? Proč je už brána zavřená?

Zkusím zaklepat na dveře budky kde sedí vrátný, který půjčuje konve a stará se tak ňáko o chod hřbitova přes den. 

Už je tam tma, už tam není, ale jak je možné, že zavřel dříve? Koukám skrze mříže v bráně zda někoho neuvidím jít kolem. Nikdo nejde a tak nezbývá než telefonem zavolat o pomoc.

Sláva, do půl hodiny přijede pomoc, mám počkat u brány a nikam nechodit. Napadlo mě teď, že jsem možná neměl nikam volat a bránu prostě přelézt, ale kdyby někdo šel a viděl mě vypadalo by to podezřele. Raději počkám, však je to pár minut. 

Skoro hodina a nikde nikdo. Volat znovu nebo přelézt, toť otázka. 

Haló, to jsem zase já z toho hřbitova, pořád nikdo nepřijel mě odsud dostat. Ano ano vím o tom a do dvaceti minut někdo přijede.

Říkám si, že ten člověk mluvil úplně stejně monotóně, jak kdyby z nahrávky. Dvacet minut a když nikdo nepřijede tak lezu a hotovo.

Jé je, nejsem sám, tamhle ještě někdo jde ze zadní části hřbitova. 

Dobrý večer říkám, jsme tu zavření, ale volal jsem o pomoc a zhruba do čtvrt hodiny někdo snad přijede. 

Dobrý večer,,, tak tomu nevěřte, když to někdo nestihne odejít včas klidně ho tu nechají do rána do otevření. Nezoufejte a pojďte, naštěstí vím kde se dá protáhnout ven. Není to vidět, protože ta díra je schovaná za porostem. 

Paráda, tak jdeme. Přelézat se mě ta brána opravdu nechce. Je dost vysoká. Chápu, tak pojďte za mnou.

Opravdu za křovím kam není vůbec vidět je kus vysypaného zdiva. Ne velký kus, ale protáhnout se dá. Jděte první, jdu hned po Vás říká můj nečekaný kolega. Ano ano už lezu říkám já a soukám se otvorem ve hřbitovní zdi. 

VÍTEJ DOMA.... slyším jak říká několik lidí úplně sborově naráz. První chvíli jsem byl tak zmatený, že jsem málem odpověděl DĚKUJI, ale neodpověděl, zůstal jsem stát jak opařený. Bylo tam snad dvacet lidí, muži i ženy a na všech bylo vidět, že už ňákou dobu nejsou mezi živými.

Vrhám se rychle zpět k otvoru ve zdi jenže už tam není, vysypaná zeď je zcela celistvá a úniková cesta nikde. Muž, který mě sem dovedl jde k nim a když se otočil čelem ke mě bylo vidět, že také už dlouho nežije. Předtím tak nevypadal, to bych s ním nešel a asi bych strachy přelezl tu bránu. 

Co chcete, říkám, ale oni jen tupě zírají a mrtvýma očima si mě prohlížejí. Jeden z nich na mě dělá rukou gesto ať jdu k nim a druhý ukazuje nahnilým ukazovákem do prázdné díry, vlastně hrobu, který není zasypán. Co zbývá, jdu se podívat co mě tam chce ukázat. Samozřejmě, že mám strach jaký jsem ještě neměl, ale nevím co mám dělat. 

V hrobě je na dně voda, koukám nechápavě na toho co chtěl ať se tam podívám a on znovu ukazuje ať koukám dolů. Voda se začala na dně hrobu prosvěcovat a rýsuje se obraz. 

Obraz ve vodě už je zřetelně vidět. To jsem já.. U hrobu mé ženy a jasně vidím jak čistím hrob a dávám kytku i svíčku. Přesně tak jak jsem to udělal než jsem chtěl odejít ze hřbitova. Teď je obraz, ale o tomto nevím. Udělal jsem dva kroky od jejího hrobu, chytám se za srdce, klesám na kolena, v obličeji křeč a padám k zemi. 

Koukám na ten zástup a začínám se bát zda není pravda to co mě právě napadlo. Z davu vychází žena,,, MOJE ŽENA jde až ke mně a říká VÍTEJ DOMA.