Vedeš dalšího ?
Byla stará a plná zloby. Žila se psem uprostřed hlubokých lesů. Živila se tím co poskytoval les, ale hlavně duše ztracených měla ráda. Dušemi jí zásoboval její pes Robin. Vždy nalákal ztraceného chudáka do lesů odkud už se nikdy nevrátil. O zbytek už se postarala sama stará a zlá Gizela. Chodila ohnutá, zahalená do šedého pláště a stále nosila lucernu, která nikdy nezhasla.
Robine cítím, že máme v lese další duši. Běž a přiveď tu ztracenou osobu. Robin se rozběhl do lesa a hledal až našel.
Ernest se už dlouhé hodiny potácel lesem a nemohl se z něj dostat. Až zahlédl krásného, mohutného a černého psa.
Napadlo ho, že když půjde za psem tak ho dovede buď k páníčkovi nebo někam kde jsou lidi. A tak by se mohl zeptat na cestu.
Už se stmívalo, ale Ernestovi spadl kámen ze srdce. Viděl, že pes ho dovedl k ňáké živé duši s lucernou.
Dobrý večer, já zabloudil,, můžete mi prosím říct kudy jít abych se dostal někam mezi lidi.
Teď už bys to hochu nestihl do tmy. Zůstaň tady a ráno Tě já můj pes Robin doprovodíme ven z lesa.
Dobře, moc děkuji...
Robin se svalil pod strom a usnul. Gizela vlezla do staré a špinavé postele a Ernest si ustlal na dřevěné lavici co stála venku před chatrčí.
V hluboké noci Ernesta něco probudilo. Gizela s ním třásla a žadonila o pomoc.
Prosím Vás můj Robin, můj Robin, něco se mu stalo... Slyšíte jak naříká ? Ernest opravdu slyšel jak naříká a poštěkává kus od chatrče. Vstal, promnul si oči a šel pomalu ve tmě za zvukem nářku.
Gizela se pomalu ploužila za ním a na cestu si svítila lucernou.
Ernest už byl skoro na místě od kud byl slyšet psí nářek když v tom se proti němu vyřítil Robin a svalil ho na zem. Zuřivě štěkal a dával jasně najevo ať se Ernest neopovažuje vstát jinak ucítí jeho zuby.
Gizela už se k němu také doploužila a podzvedla lucernu, která osvítila okolní větve stromů s provazy na kterých se houpalo plno oběšenců. Gizela dala lucernu blíže k jednomu z nich a Ernest viděl, že ten oběšenec není mrtev. Koukal nepřítomně do nikam a po chvilce bylo slyšet tiché sténání... Uvědomil si, že to sténají všichni co tam visí. Bylo mu jasné, že takto má skončit i on. Odhodlal se, že prudce vstane pes nepes, ale Gizela špinavou rukou rozhodila nad jeho hlavu ňáký prach, který Ernesta zcela znehybnil.
Gizela se pod špinavou kápí usmála a říkala si, že teď už má vše připraveno aby uloupila jeho duši a on se tam houpal s ostatními jako živý a zároveň mrtvý a hlavně bez duše.
Gizela položila lucernu vedle Ernestovi hlavy, sundala kápi a chystala se k obřadu.
Robin přestal vrčet a upřeně koukal na Ernesta. Gizela poklekla a začala si něco tiše mumlat a ani si nevšimla, že její pes nezačal opět vrčet na toho chudáka co tam nehybně leží, ale že vrčí čím dál zuřivěji na ní. Gizelu už to začalo rušit tak Robina okřikla ať je zticha a Robin skočil a jediným stiskem zubů do krku Gizelu zabil.
Ernest mohl jen koukat, neboť hýbat se nemohl. Bál se, že dopadne stejně jako ta zlá baba.
Robin si lehnul k hlavě vystrašeného Ernesta a začal mu olizovat obličej. Ernest nechápal.
Ráno už se mohl trochu hýbat, síla prachu co ho znehybnil vyprchala. Oběšenci nikde, jen mrtvá Gizela a lucerna. Lucernu uhasil a nechal jí tam ležet i s mrtvou Gizelou.
Bál se, ale natáhl ruku, že psa pohladí a Robin sám nastavil hlavu a olízl mu ruku. Pes vyvedl Ernesta z lesa a už s ním zůstal.
Ernest si vzal Robina domů a stále nechápal co se té noci stalo, že ho Robin zachránil před tím aby navěky visel, tupě zíral, sténal a byl bez duše.
Robin co by štěňátko žil šťastně v rodině, která ho měla moc ráda. Už od mala byl krásný a mohutný pejsek. Nejvíce si s ním hrál páníček, který ho bral i na dlouhé procházky do okolních lesů. Takto krásně žil první dva roky svého psího života než se ztratil v lese a už se nevrátil. Už je to skoro sedm let co se po Robinovi tenkrát slehla zem. Když běžel lesem což dělal pravidelně narazil na Gizelu,,, dopadl na něj prach, který ho zcela znehybnil a ona ho pak vycvičila na lákání těch nešťastníků. Robin se to naučil rychle protože když něco udělal špatně Gizela ho ztrestala prachem, který ho na dlouhé hodiny znehybnil a toho se Robin moc bál.
Za pár týdnů se stala z Ernesta a Robina nerozlučná dvojka. Stále Ernesta lákala myšlenka se na ono místo vrátit a zjistit něco víc. Věřil, že Robin by cestu k chatrči i na místo kde nechal Gizelu s lucernou také.
A tak spolu vyrazili na to zlé a tajuplné místo. Robin s přehledem dovedl Ernesta až před chatrč, ale dovnitř se neodvážil. Ernest tedy vešel sám. Trochu i doufal, že zjistí proč ho Robin zachránil.
Uvnitř jen špinavá postel, stůl a jedna dřevěná stolička a pár dřevěných beden i rezavá malá kamna... Jediné kde se dalo hledat bylo v bednách a tak Ernest začal jednu po druhé prohledávat, ale nic zvláštního nenašel, jen hadry a různé amulety. V poslední bedně byla i plechová krabička s práškem. Tu si vzal pro jistotu kdyby se něco zvrtlo tak aby mohl znehybňující prášek použít na sebeobranu. Dal krabičku do kapsy a vyšel ven kde vzorně čekal Robin.
Další cíl bylo to hrůzné místo oběšenců. Cestou bylo Ernestovi trochu líto, že se v chatrči ničeho nedopátral. Ale byl rád, že má tak skvělého průvodce a nemusí se bát, že se opět ztratí.
Ano Robine si pašák, to je to místo. Žádná známka po těch visících nebožácích. Gizela tu také neleží, jen lucerna se tu povaluje. Vzal jí a ani nevěděl proč. Nesl lucernu a šel na obhlídku okolí i Robin šel důstojně po jeho boku.
Pejsku zlatej asi nic nezjistíme, asi to byla zbytečná cesta, pronesl Ernest na adresu Robina.
Půjdeme domů kamaráde... Brzy se bude stmívat... Robin štěkl na znamení, že rozumí...
Zpátky se vraceli okolo chatrče a tam je čekalo něco co bylo tak prapodivné, že tomu nešlo ani uvěřit....
Už to nebyla chatrč, ale krásná chaloupka.. Před ní věšela pohledná žena prádlo na šňůru co byla natažená mezi stromy. Za ní si na zemi hrálo s klacíkama dítě... O kousek dál ležel psík a byla cítit vůně jídla. Celkově krásný obraz, klid a pohodu bylo z toho cítit. Bylo jasné, že mě ani Robina nikdo nevidí, že se přehrává něco z minulosti....
Žena si pozpěvovala a když jí bylo vidět do tváře poznal jsem jasně, že je to ta zlá Gizela....
Z lesa vychází tři muži... Říkal jsem si asi manžel a synové, ale nebylo tomu tak...
Ženu i dítě svázali ke stromu a vykradli jim z chaloupky co se dalo. Nechali je přivázané ke stromu a odcházeli, ten největší z nich ještě při odchodu usmrtil klackem psíka. Oba u stromu zřejmě zemřeli jak strachem tak i hladem a žízní.
Robine to je hrůza, to se asi kdysy stalo Gizele a jejímu dítěti...
Obraz zmizel a opět tam stála stará a opuštěná chatrč.
Co nám to jen mělo říct, říkal si Ernest. To určitě nebylo jen tak, že se nám promítla ta hrůza. Už byla skoro tma a tak Ernest zavelel, jdeme. V tom se sama rozzářila lucerna, kterou stále držel v ruce. Trochu se lekl, ale jeho úlek přerušilo sténání, které se neslo lesem. Šel i s Robinem za tím zvukem. Vždyť to je to místo oběšenců kde byla tahle lucerna.
Našel brzy zdroj toho sténání... Visel tam jeden vedle druhého a když posvítil lépe jasně poznal, že je to ta partička co u chaloupky způsobila ten masakr....
Už věděl přibližně, že žena u stromu přežila, naučila se kouzla, zešílela a mstila se takto každému kdo v lese zabloudil, bohužel i nevinným . S tímto vysvětlením se spokojil a také věděl, že prokletí těch gaunerů nikdy neskončí, ani tím, že Gizela už zde není. A ti nevinní už zde nevisí tak asi nabyla jejich duše klidu, kdo ví.
Stále však toužil po vysvětlení proč Robin jí zakousl a jeho zachránil i když kdoví jak dlouho jí pomáhal. Toto by tak rád věděl, ale nevěděl jak. Pátrat po minulosti psa už je asi nemožné, mohlo už utéci i několik let. Ale chtěl to vědět, chtěl znát celý příběh toho psa a vlastně i svůj.
Pár dní po návštěvě lesa šel i s Robinem do vsi na nákup. Chodil pěšky aby se pes pořádně prošel a byl spokojený. Nakoupeno a jde se domů kamaráde.
Haló pane, dobrý den, mohu se zeptat?
Ano paní jistě...
Oslovila ho pohledná babička co také měla tašku s nákupem...
Ten pes je Váš ? Máte ho už dlouho ?
Ernest nevěřil vlastním uším, cítil naději něco zjistit...
Ano teď je můj, ale ne dlouho, našel jsem ho hluboko v lesích...
Čekal co ona na to...
Babičce začali stékat po tváři slzy a to nebylo vše... Robin začal kňučet a třel jí hlavu o kabát.
Ernestovi se zrychlil tep... Věděl už určitě, že ta babička ví o Robinovi mnohé... A věděla...
Babička viděla, že ten muž prahne po odpovědích a tak ho pozvala k sobě do chalupy . Uvařila kávu a dala se do vyprávění.... Robin si lehnul u kamen a brzy usnul...
Drahý pane je to asi sedm let co jsem viděla Robina naposled...
Ernest se v duchu divil, že Gizela mu nechala stejné jméno a asi ho měl na známce, že ho znala.. Tím v sobě vyřešil otázku jména a dále hltal slova babičky...
Můj syn, dospělý a ženatý syn, který byl už v té době i otcem měl Robina asi dva roky... Jednoho dne se Robin bezhlavě rozběhl do lesa a už ho nikdo neviděl...
Musela ho ta zlá baba něčím přilákat, třeba i ňákým kouzlem, proběhlo mu hlavou...
A dál poslouchal...
Syn tragicky zemřel rok po té při havárii v práci. Od té doby bydlí jeho žena a dcera u mě, ale teď jsou na týden pryč tak Vám je nemohu představit.
Ernest už ztrácel naději, že rozlouskne záhadu proč ho Robin zachránil když v tom babička řekla něco co vše objasnilo :
Po návratu domů se Ernest natáhnul na gauč a koukal na Robina, který se stočil do pelíšku hned vedle gauče... Ernest si přemítal slova té babičky.
Oslovila jsem Vás pane nejen kvůli psovi, ale i proto, že jste strašně podobný mému synovi co zemřel při té havárii. Úplně se mi zastavil dech když jsem Vás viděla a pak ještě Robina jsem hned poznala a myslím, že i on poznal mě.
Tam v lese změnil Robin chování ve chvíli kdy ta baba položila petrolejku vedle mé hlavy, což mě bylo vidět do obličeje... Jasně, Robin si vzpomněl na páníčka díky té podobě a i na to, že byl hodný a žil šťastně.
Dnes už to neřeším a žijeme s Robinem v úplném souladu. Hledal jsem ještě v odborných časopisech zda je možné aby si pes po tak dlouhé době vzpomněl, ale někdo píše, že ano a někdo, že ne.... Já jsem přesvědčený, že tak to bylo a už to opravdu neřeším.
Jen sám Robin zná celou pravdu...
Teď mě vrtá hlavou jiná věc...
Lucerna tam na tom místě ležela, ale Gizela ne... Kam se poděla ?
