Táborák
Přátelé pojedeme do přírody a uděláme si táborák. Skupina přátel souhlasí a jedou.
O TÝDEN POZDĚJI.....
Oheň hoří a na dohled nikdo. To je nezodpovědnost. Co kdyby začal hořet porost. Říká si pro sebe výletník co prochází okolo ohniště, které našla skupina přátel poté co dorazila na místo výletu. Plechovky a lahve s pitím, plněné housky, smaženky, tatranky a cigarety, to vše se povaluje odhozené okolo ohniště, které stále hoří, ale už méně když nikdo nepřidává dřevo.
Počkám pár minut a když nikdo nepřijde tak oheň uhasím. Však už dlouho nepršelo a stačila by jiskřička k založení požáru v tom suchu. No jo už slyším jak se partička nezodpovědných vrací, zřejmě z restaurace podle hlasitosti a nesrozumitelného žvatlání.
Už je vidím o kus dál, asi pět nebo šest jich je. No pěkně se motají, jdou jak zombie, nametené zombie přesněji řečeno. Ty jsou divný, přísné výrazy v obličeji a ztichli.
AHOJ, já tady raději počkal chvilku u ohně aby to tady okolo nechytlo, ale housku ani pivko jsem si nevzal ha ha zkouším vtipkovat, ale marně. Sedají si k ohni a na mě vůbec nereagují, jakobych byl neviditelný. Sedí všichni a tiše zírají do ohně, který bude pomalu končit neb nikdo nepřiložil ani větvičku. Raději už půjdu dál po svém i tak už mě to tady zdrželo a s nima si fakt nepokecám. V tom se všichni dívají na mě, tři ženy a tři muži, všem tak okolo třiceti let. Jeden se posunul o kousek a říká ať si sednu k nim k ohni. Dobře, ale jen na chvíli, díky, říkám já a usedám do kruhu mezi ně. Jedna žena začala mluvit.
My jsme parta kamarádů už od školy a tady jsme na výletě. Chtěl bys vědět proč tu byl opuštěný oheň a usmála se na mě šklebem od ucha k uchu. Ále to je vaše věc, hlavně, že nic nevzplálo.
Já Ti to stejně povím ať chceš nebo ne a zase ten škleb. Ostatní mlčí a koukají nehnutě do ohně jak na televizi.
Dobře tak povídej... Už jí také tykám když s tím ona začala.
Tak jo, poslouchej pozorně :
Ten táborák není náš. To jídlo a pití okolo ohniště také ne. Když jsme sem přišli tak tady seděl ten a ten... a ukazuje na dva muže co tupě sedí a zírají do ohně. My čtyři koukali vyjeveně jako Ty teď. Nabídl nám jeden z nich ať si k nim sedneme k ohni jako já Tobě jsem to nabídla. Tak jsme si k nim sedli jako Ty k nám. A opět po mě hodila ten hrozný škleb. A myslím, že už také neodejdeš jako my. Tedy odejdeš od ohně, ale jedině s námi a zase se vrátíš s námi tak jako my se před chvílí vrátili s těma dvouma co nás pozvali před týdnem k ohni. A neboj oheň nezhasne i když to tak vypadá a nikdo nepřikládá dřevo. Asi Tě zajímá odkud jsme se vrátili, ale neboj to brzy poznáš sám. Jo a jmenuji se Bára a Ty? Já Aleš...
Jména ostatních znát nemusíš,,, oni stejně s nikým normálním nemluví.. Jen já s Tebou budu mluvit a povedu Tě.
Jak to myslíš, kam mě povedeš?
Uvidíš, a teď mlč a pozoruj plamen, hrozně to uklidňuje.
Víš co pozoruj si co chceš, ale já už jdu pryč. Si taky ňáká divná. Tak se tu všichni mějte a pozorujte oheň... říkám trochu posměšně a zvedám se k odchodu.
Všichni vstávají a pokládají na mě ruce. Někdo na hlavu a další na záda, břicho i na ramena. Já cítím v celém těle hrozné horko, vlastně až spalující žár. Bára mě bere za ruku a všichni odcházíme tím směrem ze, kterého se předtím vrátili když jsem čekal u opuštěného táboráku. Tam kousek za porostem odkud už není ohniště vidět mě pokládají na záda do trávy. Všichni něco mumlají a muž jehož jméno neznám pokleká vedle mě a něco si mumlá se zavřenýma očima. Ostatní stojí okolo mě a tupě na mě zírají. Žár v těle ustává a muž co klečí mě dává na čelo svou ledovou dlaň. Cítím jak se někam propadám, někam kde je hrozná zima a vidím i spoustu lidí, kteří tam stojí v té hrozné zimě ačkoliv nad hlavami mají žhnoucí slunce. Zvedají mě na nohy a já mám pocit jakobych přišel o mozek. Tupě zírám a pomalu se všichni vracíme k táboráku u kterého stojí tříčlená rodina. Zřejmě máma, táta a dcerka na výletě . Sedáme okolo ohně a já zvu rodinku ať se k nám posadí. Ještě netuší nikdo z nich co bude.
Jsem Aleš a jen já s vámi budu mluvit...... POSAĎTE SE K NÁM..
Ze zbytku vzpomínek, které pomalu mizí si vzpomínám co vlastně se odehrálo když jsem ležel v trávě a ten muž u mě klečel se studenou dlaní na mém čele. A tu rodinku čeká stejný OSUD, mě proběhlo hlavou, která už myslí jen z velmi malé části.
Zatím co jsem takto přemýšlel tak jsem si uvědomil, že koukám celou dobu na tu rodinku a šíleně se šklebím.
Koukejte se do ohně, hrozně to uklidňuje, jim říkám a škleb přidávám k tomu. Tak mlčky sedí a koukají do ohně. Asi i strachy, neboť nevědí kdo jsme a oč nám jde.
Já mám zatím trochu času si ještě jednou promítnout co se tam na trávě událo.
On klečí, studená dlaň na mém čele a to mumlání, to si vybavuji jasně a dál to mám trochu zastřené v hlavě. Pozvat rodinku k ohni a šklebit se jsem vůbec nechtěl. To úplně samo, jakoby mě poháněla ňáká temná síla.
Už si vzpomínám.... Ten muž co u mě klečel se mě po tom mumlání zakousnul do krku.... Proboha... Vždyť já než je potkal jsem šel na obyčejnou túru a jak to dopadlo ... Takhle loví další a další? Dokud ještě jsem alespoň trochu člověk musím tu rodinu zachránit.
Bára vlastně na tom byla jako já teď... Mohla zkusit mě zachránit, ale neudělala to. Buď nechtěla nebo se bála a nebo v nejhorším případě se jí to líbilo, kdo ví.
Překotně přemýšlím jak toto zastavit. Vím, že moc času nemám. Buď už přestanu myslet úplně a nebo se rodinka zvedne k odchodu a bude pozdě. Oni je nepustí jako mě když jsem chtěl odejít. Zkusím malou lest.
Báro ještě můžeš se mnou mluvit? Jo....
Nejde mě na rozum proč ten oheň pořád hoří a bez přikládání dřeva?
Ten oheň je Aleši živ z lidských duší, emocí a strachu... Každým dalším kdo přijde se jeho životnost prodlužuje. Tam jak se leží v trávě se tyto věci člověku vezmou a on ten co klečel u Tebe je dá ohni a ten pak déle hoří.
Aha... A jak je možné, že nám, mluvím i o sobě z opatrnosti, nevadí denní světlo?
Bára hodila na mě svůj škleb a odpověděla, moc si koukal na televizi a my nejsme upíři, ale mnohem něco horšího. Nesajeme krev, ale lidskost.
Díky Báro, už tomu trochu rozumím. A můžu se zeptat proč si mě nepomohla když si taky ještě trochu při smyslech?
Bála jsem se... Zastavit se to dá jedině když oheň uhasíš. Ale to není vůbec lehké. Musel by někdo z nás uhasit oheň vlastním tělem a to tělo by se rozlétlo a vzneslo jako kouř i těla těch ostatních u kterých už klečel tamten a dokonce i on by tak dopadnul.
Jak to víš když si taky celkem nová. To mě řekl ten druhý, ne ten co klečel, ale ten druhý... Byl na tom jako my teď když jsem sem přišla s naší partou. Ale oni už jsou také úplně mimo. Já mám asi štěstí, že ztrácím sama sebe pomaleji... A škleb... Už vím, že to nedělá schválně, že je to příznak toho co se s ní i se mnou děje.
Tak my půjdeme hlásí otec a zvedá za ruku od táboráku dcerku, matka se také zvedá. Díky za společnost, ale máme ještě před sebou kus cesty.
Bára se zvedá,,, a další a další a jdou k nim. Já mám také velké nutkání a touhu položit na ně ruce.. Skoro to nemohu ovládnout jak je to silné. Dokud není rodina v trávě a on u nich neklečí tak není pozdě.
Snažím se skočit do ohně a ukončit to i když vím co mě čeká. Ale nejde to, něco mě v tom brání a ta touha vzít těm třem lidem lidskost tak narůstá. Já to nedokážu. Otáčím se od ohně, že půjdu také k rodince. Za mnou stojí Bára,,,, šeptá - promiň... A strčila mě do plamenů i když to byl i její konec, holka statečná,zachránila tu rodinku, to byla má poslední myšlenka.
