Proměna
Městečko Blackwood, ukryté mezi zalesněnými kopci, bylo známé spíše svými starými pověstmi než moderními vymoženostmi. A z pověstí, které šeptaly z jedné generace na druhou, nebyla žádná zvláštnější než ta o Měsíčním Tesáku – tvorovi, který se zjevoval jen za úplňku a navždy měnil osudy těch, kdo mu zkřížili cestu. Ethan, mladý umělec s duší snílka a skeptika zároveň, se do Blackwoodu přistěhoval, aby unikl ruchu velkoměsta a našel inspiraci pro své malby. Jeho ateliér, stará stodola na okraji lesa, byla ideálním místem. Často se procházel po okolních stezkách, nasával vůni borovic a poslouchal tiché šepoty větru, které mu připomínaly dávné, zapomenuté melodie. Jedné chladné podzimní noci, když měsíc visel vysoko na obloze jako perlové oko, Ethan se vydal na svou obvyklou procházku. Úplněk byl jasnější než kdy předtím a vrhal na les stříbrné stíny, které tančily a měnily se s každým závanem větru. Pocítil zvláštní, skoro magnetickou přitažlivost k hlubinám lesa, kterou dříve nikdy nezažil. Věděl, že by se neměl vzdalovat od cesty, ale něco ho táhlo dál. Když se dostal na mýtinu, kterou nikdy předtím neviděl, zastavil se mu dech. Uprostřed mýtiny stál obrovský, statný pes s černou, lesklou srstí a očima, které zářily jantarovou barvou. Nebyl to obyčejný pes. Jeho postava byla majestátní, jeho pohyby plynulé a tiché jako stín. Když se Ethanovi podíval do očí, pocítil, jak se mu do duše vkrádá prastarý, divoký klid. Pes neštěkal, nevrčel, jen ho pozoroval s nekonečnou moudrostí a smutkem. Ethan, ačkoliv trochu vyděšený, pocítil i zvláštní, neovladatelnou touhu se k němu přiblížit. Natáhl ruku. Pes sklonil hlavu a jemně se otřel o jeho dlaň. V ten okamžik se stalo něco nepředstavitelného. Způsobilo to pocit, jako by mu tisíce malých jehel probodávaly kůži, následované vlnou tepla, která mu prostoupila celým tělem. Zem se pod ním začala vlnit, les se rozmazal a jediné, co vnímal, byl sílící pocit, že se rozpadá a znovu skládá dohromady. Když se svět ustálil, Ethan ležel na zemi. Cítil se zvláštně. Všechno kolem něj bylo obrovské. Pach hlíny a vlhké listí byly najednou neskutečně intenzivní. Pokusil se vstát, ale jeho nohy byly kratší, než si pamatoval, a pokryté chlupy. Vydal ze sebe zvuk, který nebylo lidské slovo, ale hluboké, táhlé zavrčení. Zvedl tlapu a podíval se na ni. Čtyři prsty, drápy, polštářky. Zděšení ho srazilo na zem. Změnil se. Stal se psem. Měsíční Tesák, nebo spíše to, co z něj zbylo, stál opodál. Teď to byl stařičký, zlomený pes, který k němu naposledy pohlédl předtím, než se rozplynul ve stříbrném měsíčním svitu, zanechávajíc za sebou jen pocit lítosti a prastarého prokletí. První dny byly peklem. Ethan se snažil mluvit, ale z jeho hrdla vycházely jen nářky a štěkání. Snažil se používat ruce, ale měl jen tlapky. Jeho ateliér, jeho domov, se stal nedostupným. Procházel se lesem, zmatený a ztracený, jeho lidská mysl uvězněná v těle zvířete. Lovil malé hlodavce, pil z potoků a spal pod širým nebem, zatímco jeho vzpomínky na lidský život bledly a mísily se s instinkty psa. Dny se protahovaly v týdny a týdny v měsíce. Lidská část Ethana bojovala s tou zvířecí. Pamatoval si tah štětce na plátno, složitost hudby, rozhovory s přáteli. Ale zároveň se učil jazyku lesa, sledoval stopy zvěře, cítil příchod bouře ve vzduchu. Jeho sluch a čich se zostřily, jeho vnímání světa se dramaticky změnilo. Často stál pod úplňkem a zoufale se snažil vzpomenout si na svou lidskou podobu, na svůj hlas. Někdy, v okamžicích jasného vědomí, se mu vybavily útržky jeho minulého života, které ho naplnily neuvěřitelným žalem. Setkával se s jinými psy v lese – zdivočelými a volnými. Ze začátku se jich bál, ale pak pochopil, že jsou jeho novou rodinou. Učil se od nich, jak přežít, jak lovit, jak komunikovat. Postupně se jeho lidské trápení utišovalo. Přijal svou novou existenci. Už necítil tolik zoufalství, spíše jakousi podivnou svobodu. Svobodu od starostí, od složitosti lidského světa. Jednoho dne, když se procházel blízko okraje Blackwoodu, uslyšel hlas. Byl to dětský hlas, plný smíchu. Přiblížil se a uviděl malou holčičku, která si hrála s míčem. Její smích byl tak čistý, tak plný radosti, že se ho to dotklo hluboko uvnitř. Zastavil se, schovaný ve stínech. Dívka si ho všimla. Nepřekvapila ji jeho velikost, ani jeho divoký vzhled. Jen se na něj usmála a řekla: "Ahoj, pejsku. Jsi krásný." Ethan, ten pes s lidskou duší, pocítil zvláštní pocit. Už to nebylo zoufalství, ani lítost. Bylo to uznání. Přijal ho takového, jaký je. A v tom okamžiku si uvědomil, že už nehledá cestu zpět. Že jeho transformace nebyla jen prokletím, ale i dar. Dar nové perspektivy, nové svobody a nového způsobu existence. Když se otočil a vrátil se do lesa, jeho kroky byly lehké. Věděl, že už nikdy nebude Ethanem, umělcem z velkoměsta. Byl teď Měsíčním Tesákem, strážcem lesa, jehož srdce tlouklo v rytmu divočiny. A poprvé za dlouhou dobu, pocítil skutečný, hluboký klid.
