Poslední venčení psa
Náš Junior je mladší pes středního vzrůstu a vždy kolem desáté večer je zvyklý jít na poslední venčení před spaním.
Sáčky na bobky, vodítko a pár pamlsků, to u nás patří k povinné výbavě toho kdo jde s Juniorem ven. Vše máme Juniore, jdeme, tak pojď kamaráde.
Naše trasa je vždy stejná. Ne, že bych nebyl ochoten změnit trasu, ale Junior se trasy drží sám i když pokud nejsme někde u silnice tak je bez vodítka, jak říkáme na volno. Pokuřuji, očima hlídám psa a pomalu se ploužíme naší trasou krok za krokem.
Najedou Junior udělal něco co nikdy předtím, nečekaně se rychle rozběhl, zaběhl za roh a já ho mám úplně z dohledu. Ani volání nezabralo tak se rychle vydávám za ním. Zahlédl jsem z rohu, že zaběhl do parku kam skoro nikdo nechodí, neboť park je dost zanedbaný.
Stojím na kraji parku a volám dost nahlas zda nepřijde, ale nevrací se a tak ač nerad vstupuji do parku a jdu Juniora hledat. Není moc vidět, neboť park je zarostlý a mnoho světla z pouličního osvětlení sem neproniká.
Slyším vrčení někde vpravo, jdu pomalu tím směrem a modlím se aby to vrčení dělal náš pes a ne ňáký cizí. Člověk nikdy neví jak by cizí pes mohl zareagovat. Už ho vidím, stojí u stromu a vrčí na něco co já ještě nevidím.
Už jsem u něj a hladím ho po zádech. Juniore co tam máš ? Já nic nevidím, ale on stále vrčí a přidává na síle. Teď jsem také něco zahlédl, něco bílého co se mihlo mezi stromy kousek od nás. A zase jsem to zahlédl, Junior už zuří a vypadá to, že se chystá k útoku. Raději mu dávám vodítko aby ještě něco neprovedl kluk jeden. Jsem zvědavý co to mohlo být a tak s Juniorem na vodítku jdu pomalu tím směrem kde to párkrát proběhlo. Nikde nic. Jdeme domů, pojď Juniore.
Ráno jsem potkal sousedku jak také jde se psem ven.
Já Vás včera sousede viděla, že jste šel se psem k tomu parku tam u konečné autobusu . Tam já bych nikdy nevkročila. Babička vyprávěla, že tam byl kdysy hrozný mord ňáké dívky a že kdo tam vešel a viděl jejího ducha tak toho člověka se chytla, tedy ten duch a usadil se doma u toho nebožáka a dohnala ho, teda ten duch až k šílenství.
Sousedko to měla Vaše babička představivost, Toho já se nebojím, na takové věci nevěřím. Nashledanou povídám a musím se usmívat nad tím strašidelným příběhem. Den rychle utekl a už je zase večer. Má paní s dcerou jsou na týden pryč u tchyně.
Pozdě večer po venčení sedám na sedačku, že se kouknu na televizi. Junior vyskočil vedle mě na sedačku a vypadá to, že bude spát zatímco já sleduji krimi film. A aby byla správná atmosféra u filmu tak nikde nesvítím.
Blik, blik, blik.... Fuj to jsem se lekl. Co ta lampa blbne. A znovu se rozsvěcí a zhasíná, vypínač nepomáhá a tak nezbývá než vytáhnout jí ze zásuvky. Televize zhasla, proč? Lampa bliká a není v zásuvce... Jak to? Vše co je na proud jakoby se zbláznilo. I vysavač sám od sebe začal řvát.
V ten moment jsem si vzpomněl na sousedku a její duchařskou historku... Ty si, ale cvok. Snad bys tomu nevěřil, říkám sám sobě. Po pár minutách vše utichlo a zhaslo. Hrobové ticho a tma. Junior zvedá na sedačce hlavu a začíná vrčet. Hodně vrčet.
Z kuchyně vchází žena, vlastně něco bíleho co vypadá jako žena. Průsvitné, bílé a ve tvaru ženy, tak vypadá to něco co se sem vkrádá z kuchyně. Sedám na sedačku vedle psa a držím ho aby zůstal se mnou. On hrozně vrčí a oba hrozně nervózně se vrtíme jakoby na jehlách.
To bílé něco povídá : neboj, nebudeš sám, já budu tady s Tebou navždy.
Já, ale nejsem sám. Za pár dní se vrátí žena s dcerou.
Ne ne, jseš sám. Věř mi.
Směji se tomu nesmyslu a čekám co bude. To bílé se také směje až tak šíleně.
Zvoní telefon... Haló, prosím...
Dobrý večer, mluvím s panem Říhou? Ano to jsem já.
Vaše žena s dcerou měli autonehodu a obě... no, je mě to moc líto... Bohužel obě...
Směji se, hrozně až šíleně... Ukončuji hovor za strašného smíchu. Až šíleného smíchu.
A tak si tady žijeme s mojí bílou, průsvitnou láskou a nic nám nechybí. Tedy až na Juniora, ten utekl a už se nevrátil. Asi se venčí a drží se naučené trasy.
