Mám vzduch
... Týden po pohřbu jejich třináctileté dcery se zdálo Magdě vše zbytečné a temné. Dům jí připadal ošklivý a pořád cítila plíseň. Dům byl samozřejmě hezký a voňavý, ale zármutek dělal své.
Její manžel a otec zesnulé dcery Sandry byl neustále pryč a smutek zapíjel v místním baru den co den skoro do zavíračky.
Sandra se utopila v moři když nedbala zákazu a tajně šla s kamarádkou plavat...
Kamarádka přežila, ale stále se z toho nevzpamatovala a chodí k psychologovi...
Magda sedí v altánu na zahradě a tupě zírá do nikam.
Když dopila třetí sklenku vína šla pomalu do domu a oblékla se do krásných šatů..
Poté šla k moři na místo kde zemřela její dcera...
Stála tam dlouho a upřeně sledovala jak jedna vlna střídá druhou...
Pomalu kráčela vstříc vlnám... Nebála se, chtěla to tak... Šla a šla až už necítila pod nohama dno a nechala se unášet do náruče jisté smrti..
Cítila ohromnou úlevu a zároveň strach, že už není cesty zpět..
Ztrácela vědomí a před očima se jí promítal ten den kdy přivedla Sandru na svět...
Mezitím její manžel Oliver trochu vystřízlivěl a volal svou ženu ať je tak hodná a udělá mu silný kafe..
Žádná odpověď... Magda nikde..
Udělal si kávu a přemýšlel kde asi Magda je...
Seděl, pil kafe a kouřil, přičemž čekal až Magda přijde...
Po chvilce čekání měl divný pocit.
Ani nevěděl proč, ale šel se podívat do skříně. Asi proto, že měl podvědomě strach jestli od něj neutekla když tak pije a nevšímá si jí...
Věci tady má... Uvažoval nahlas..
Jakoby ho ňáká neviditelná síla poháněla šel pomalu k moři a pořád sledoval jestli Magdu někde nezahlédne...
Došel až na místo kde zemřela jejich dcera. Sedl si do písku a plakal....
Mezitím Magda cítila, že umírá.. Poslední pokus o zoufalý nádech před smrtí..
Nadechla se... Zběsile dýchala a lapala vzduch z plných plic..
Otevřela oči... Viděla něco krásného a neuvěřitelného.. Nad sebou, vysoko na hladině viděla něco jakoby se voda rozestoupila a pouštěla dolů otvorem vzduch.. Měla pocit, že stojí ve víru vzduchu a díky tomu může dýchat...
Maminko to nedělej...
Magda se lekla a prudce se otočila..
Nikde nikdo... Asi se mi to zdálo řekla si..
.. Musíš žít... se ozvalo jakoby se ten tak známý hlas rozléhal všude kolem ní....
Sandro? Zašeptala a hledala odkud ten hlas jde....
Však nic neviděla a přitom si tak přála Sandru alespoň zahlédnout.. Věděla, že to není možné, že dcera je mrtvá, ale i tak doufala.. Ale co ten hlas.. Ten hlas neomylně poznala a byla zmatená...
Oliver si utřel slzy a chtěl vstát a odejít když v tom si všiml, že v písku se dělají stopy... Jakoby tam chodil někdo neviditelný... Sledoval stopy, které vedou až do moře... V dálce vidí něco divného.. Na hladině je něco jako kdyby z moře vycházela podivná záře...
Ani netušil proč to dělá, ale skočil do vody a rychle plaval k místu odkud vycházela ta krásná záře...
Potopil se a vidí Magdu..
Chytil ji a plaval zpět na břeh...
Oba sedí na břehu a koukají si do očí... Oba vědí své, ale mlčí... Záře na hladině zmizela a stopy v písku spláchla vlna...
Odcházejí domů, drží se za ruce a stále mlčí...
Oba vědí, že jejich dcera vyslovila i po smrti své největší přání..
Žijte a mějte se rádi ...
