Let do ráje
Letadlo odletělo přesně v 8.00 ráno. Cíl bylo letiště vzdálené přes dva tisíce kilometrů, ale letadlo tam nikdy nepřistálo.
V 8.00 se letadlo vzneslo do oblak a na palubě bylo 66 cestujících plus personál. Přistání mělo být za pár hodin. Podle plánu proběhlo přistání v 11.00 hodin.
Let byl klidný až na pár minut kdy se letadlo otřásalo a divně měnilo rychlost. Cestujícím letuška oznámila turbolence a tak nevznikla žádná panika.
Po přistání všichni zůstali stát před letadlem s ústy dokořán. Nádherné místo, snad ráj, říkal kdosi z cestujících. Příroda tak nádherná, že se člověk bál pohnout aby jí nenarušil. Někteří věřili, že letadlo spadlo a oni přišli do ráje. Nejeden člověk se vztekal a chtěl od pilota odpověď co to má znamenat. Pilot ani nikdo jiný z personálu nic netušil a tak jen krčil rameny.
Sedmdesát lidí, stotřicetdevět očí sledovalo tu krásu a tušilo, že toto místo bude jejich osudem. Jen muž s páskou přes levé oko o které přišel při nehodě se nehodlal s tím smířit a začal křičet ať se letí dál, tam kam se původně mělo doletět. Nikdo nereagoval. Všem bylo jedno, že někde nechali své životy a příbuzné. Každý chtěl zůstat žít tady až do konce života, tak opojná byla to krása.
Dav se vydal pomalu vpřed více prozkoumat místo, které snad ani nebylo na zeměkouli. Muž s jedním okem tvrdošijně si sednul na beton před letadlo a trval na odletu. Zůstal tam sám, neboť 69 lidských bytostí zcela odmítlo opustit ráj ve kterém náhodou přistálo letadlo s nimi na palubě.
9.března, bezestop zmizelo letadlo na jehož palubě bylo celkem 70 lidí... Tak zněl titulek snad ve všech novinách po celém světě. Dále se tam psalo, že pravděpodobně spadlo a nikdo nepřežil. Opak byl pravdou, nikdo nezahynul.
Celý dav narazil asi po hodině chůze na tak krásné a tajemné místo až se tajil dech. Obrovský kruh z nádherných květin a vůně tak opojná. Někdo navrhnul odpočinek a tak se dav lidí posadil do toho květinového kruhu k odpočinku. Někdo seděl a jiný zas ležel, každý tak jak chtěl odpočíval v trávě. Pilot chtěl odlehčit situaci a pronesl jen tak z legrace, že by se teď hodilo něco k jídlu a orosené pivko. Někdo se smál a někdo ne. Prostě každému to vtipné nepřišlo. Za moment už se nesmál nikdo.
Ve mžiku stálo okolo květinového kruhu snad sto postav. Celé v bílém a v rukou cosi. Položili to kolem celého kruhu z květin a zmizeli.
Pár lidí se šlo podívat co tam ty záhadné bytosti nechali.
Pojďte sem, rychle, volal pilot.
Vybrané pochoutky a nápoje lemovali celý květinový kruh. Pro každého bylo dosti. Pár cestujících poděkovalo směrem k palmám. Jiní to brali jako samozřejmost a další jako zázrak či dílo Satana. Každý podle svého, ale nikdo neměl hlad ani žízeň a to bylo teď to hlavní. Po jídle a pití přepadl všechny spánek.
První se probudila letuška. Kouká na hodinky... půlnoc... Slunce praží, ptáci zpívají a cestující z nepodařeného letu se nestačí divit.
Jednooký muž usnul na přistávací dráze z betonu. Opřený o kolo letadla. Po probuzení cítil hlad a žízeň. Šel se podívat dovnitř letadla zda by něco nenašel.
Vůbec si nevšiml, že o půlnoci je světlo, teplo a neutichl žádný zvuk přírody. Když se najedl a napil byl zvědavý jak vypadá kabina pilota.
Na sedadle pilota seděla postava zahalená celá do bílého. Ani oči či ústa nebylo vidět. Jednooký se koktavě zeptal - co si zač ?
Bílá postava aniž by se pohnula odpověděla - co si přeješ, vše vyplním.
Jednooký už chtěl říci, že má hroznou chuť na cigaretu, ale zarazil se. Chvilku přemýšlel a odpověděl - přeji si ať zmizíš... A stalo se... Postava zmizela..
V květinovém kruhu se zatím plnilo jedno přání za druhým.. Víno, doutníky, kaviár, prsten ze zlata, diamanty. Nikdo však neměl přání vrátit se domů.
Když si muž s páskou přes oko všiml, že je noc a přitom není noc vydal se pomalu směrem, kterým odešel dav...
Viděl 69 postav opilých nejen alkoholem, válících se v trávě jak hodují a přebírají své poklady. Taková spokojená prasátka řekl si pro sebe.
Něco se mu nezdálo na tom kruhu z květin a tak se rozhodl, že do toho kruhu nevstoupí.
Hej, pojďte z toho kruhu ven,,, volal na ně, ale marně... Nikdo nechtěl přijít o tu možnost splněných přání.
V první chvíli je tam chtěl nechat, ale věděl, že musí něco udělat aby kolegy z letadla probral z toho snu. Pomalu se vracel k letadlu a přemýšlel. Vrátil se do kabiny pilota zda tam nenajde opět bílou postavu, že by teď měl přání. Postava však nikde. Co kdyby někoho vytáhl z toho kruhu, probral by se z toho opojení? Ne ne to nemá cenu říkal si sám sobě. Mohl by se kvůli těm darům sám dobrovolně vrátit do kruhu a to by byla ztráta času. Sedl si na místo pilota v kabině a usilovně přemýšlel co dělat. Bylo mu jasné, že bez pilota se nikdy nevznesou s letadlem k návratu domů.
V kruhu už nebyl nikdo kdo by nebyl opilý a přejeděný k prasknutí. Kapsy plné zlata a diamantů to je těšilo nejvíce. Neuvědomoval si nikdo, že zde zlato ani diamanty nemají žádnou cenu, že tady v kruhu mají jen opojnou sílu a ta jim bude dávána až do smrti. Kruh byl jediný jejich prostor a v něm by každý z nich dožil.
Jednooký muž se vrátil ke kruhu a sledoval jak bílé něco nosí do kruhu vše co bylo vysloveno jako přání. Zkusil na jednu postavu zavolat, ale ta ho vůbec nevnímala. Asi proto že byl mimo kruh z nádherných květů. A tu v letadle poslal pryč.
V kruhu už to vypadalo jak v prasečím chlívku. Všude odpadky od jídla, v nich se váleli prasátka s nafouklými pupky a jen chrochtali jedno přání za druhým. Na jednookého padl smutek když si uvědomil co s člověkem udělá možnost mít jakékoliv přání, které se splní. Za tu možnost obětují i vlastní život.
Dostal nápad, ale dost riskantní... Nu což, co můžu ztratit. Buď něco udělám a nebo tady zhynu jako ostatní, přemýšlel jednooký.
Šel ke kruhu z květů a pomalu do něj vstoupil, ale jen jednou nohou. Druhou stál pevně mimo kruh.
Za ním se ozvalo - budete si něco přát ?
Ano, přeji si ať zmizí ty květy co tvoří kruh.
A stalo se, kruh zmizel... Jednooký stál a čekal co udělají jeho spolucestující z letadla... Zda procitnou a budou toužit se vrátit domů a nebo... Nevěděl co si pod tím "nebo" představit...
Po tom co nastalo už jednooký věděl s jistotou, že není úniku a že i on dožije zde v blahobytu o který nikdy nestál.
Všichni, celý dav spolucestujících, nosili po kolenou nedaleko rostoucí květy a holýma rukama je sázeli do kruhu. Za nehty špína, kolena ošoupaná, starci i mladí... sázel každý a každý se těšil až se kruh uzavře a přání se začnou plnit...
Poslední myšlenka jednookého než dal do nového kruhu z květin i druhou nohu byla - I já budu chrochtat blahem.
