Kniha
Tu knihu nikdy NEOTVÍREJ říkala už moje babička... Říkala, že kdysy byla nalezena v zemi když se stavěl tento dům. Našli jí dělníci při stavbě domu. Jeden z dělníků jí vybalil z hadrů a náhledl do ní. Pak jí babičce přinesl, že jí tam objevili. V tu dobu byla babička ještě mladá a nikdy knihu neotevřela. Dělník co jí donesl na stavbě tragicky zahynul. Babička tušila, že zemřel protože do knihy náhledl. Dala jí na půdu do truhly a ještě než zemřela mě prosila ať knihu nechám navěky v truhle, že nikdo jí nesmí otevřít. Babička se už od mladí věnovala paranormálním jevům a proto měla dobré tušení, že kniha je důvodem smrti toho dělníka.
Deset let jsem na knihu ani nepomyslel až do dne kdy jsem vyklízel půdu a narazil na ní. Od doby co jsem dům zdědil jsem ještě půdu neuklízel a na knihu v truhle jsem popravdě zapomněl. Hned mě proletělo hlavou co babička říkala a před čím varovala a co jsem slíbil.
Bohužel jsem slib porušil. Zvědavost mě přemohla a já knihu otevřel. Kůže na obalu byla pevná a ještě držela pohromadě. Listy zelené jakoby od hniloby a dost páchnoucí. Stránky prázdné až na jednu uprostřed. Byl na ní obraz jakéhosi démona nebo co to mělo být... Divná kniha, docela tlustá a jen jeden použitý list na jeden obrázek. A babička si chudák myslela kdoví co se v ní nepíše za hrůzy. Knihu jsem zavřel a hodil na hromadu co byla na odvoz jako odpad.
Ráno jsem připnul za auto vozík a začal do něj nosit odpad z půdy. Už jsem chtěl odjet když mě hlavou proběhlo, že tu knihu na vozíku nemám. Vrátil jsem se na půdu, ale kniha nikde. To je divné, kde může být, určitě byla na té hromadě odpadu. Prošel jsem celou půdu, ale nenašel jsem jí.
Odvezl jsem odpad a vrátil se zpátky. V kuchyni na stole ležela kniha, otevřená na stránce s kresbou. Zápach se z ní táhnul celou kuchyní. Sedl jsem si a pozorněji zkoumal ten obraz. Až teď jsem si všimnul jak je to odporné. Ňáká hlava zřejmě démona nebo něco takového s otevřenou pusou dokořán, oči mrtvé a vypouklé až z toho šla hrůza. Zavřel jsem jí a hodil ven do popelnice. Zanedlouho vidím z okna jak se ňáký chudák prohrabuje v mé popelnici a vytáhl tu knihu. Prolistoval jí a hodil zpět. Odcházel když v tom se z rohu vyřítilo velkou rychlostí auto a toho chudáka tak odhodilo nárazem, že to nemohl přežít.
Proboha, že by babička měla pravdu, že ta kniha je nebezpečná... Ale já v ní taky listoval a žiju. I tak jdu pro ní a pro jistotu jí vrátím na půdu ať už v ní nikdo nelistuje. Byl jsem tak zvědavý a chtěl znát pravdu, ale byl jen jediný způsob jak si nebezpečnost knihy ověřit. Zařídit aby jí někdo otevřel. Tento způsob ověření byl nepřijatelný, ale něco uvnitř mě nutilo to udělat. Vzal jsem tedy knihu do práce. Věděl jsem, že drzý a zvědavý kolega se do ní podívá když jí nechám na stole a půjdu na chvilku pryč. A přesně to se stalo. Kniha už nebyla po mém návratu přesně v té poloze jak jsem jí nastražil. Kolega dělal, že nic, ale bylo vidět jak přemýšlí na tou divnou knížkou kde nejsou žádná slova. Druhý den už do práce nepřišel. Tragicky zahynul nám oznámilo vedení.
To už nemohla být náhoda. A já v sobě začal cítit divný a tak velký pocit moci. Nikdy jsem nebyl zlý člověk, ale nejde se ubránit myšlence komu bych se tak mohl pomstít tím, že mu dám nahlédnout do knihy. Už jsem přestal myslet na otázku proč já žiju když jsem jí otevřel už několikrát.
Ve snech občas vidím babičku jak se na mě zlobí, bere knihu a hází jí do ohně. Z ohně vyletí něco jako démon, který se ve vzduchu rozletí na milión kousků a tím ty sny vždy skončí.
Soused mě z mnoha důvodů už dlouho leží v žaludku. Ale jak zařídit aby si knihu otevřel a zároveň abych jí dostal zpátky. Vím o něm jen to, že dělá pro ňákou reklamní agenturu a kam chodí na pivo, nic víc.
Ani jsem nepostřehl, že už jsem zlý člověk, hodně zlý a proto asi žiji dál abych tou knihou a pro knihu páchal zlo. Nevidím ani jak ten obrázek v knize na prostřední straně se mě začíná nápadně podobat.
Přemohl jsem to, že ho vůbec nemám rád a zazvonil jsem... Dobrý den sousede, prosím Vás viděl jsem na vašem autě logo , že děláte do reklam. Chci se zeptat na obrázek co je uprostřed této knížky co mám po babičce. Vím, že to není z vašeho oboru, ale asi o tom víte mnohem víc než já.
To souseda potěšilo, že ze sebe dělám hlupáka, nasadil brýle a začal listovat až k obrázku uprostřed.. Hmmm to je hodně staré, asi ňáká kniha na rituály... dělal chvilku chytrého a pak mě knihu vrátil s tím, že zkusí zjistit více... Já klusal domů s úsměvem na tváři, povedlo se.....
Ráno stálo před domem souseda auto s nápisem - Pohřební služba - Od toho dne jsem měl knihu stále na stole otevřenou na prostřední straně. Stal jsem se součástí knihy, součástí něčeho temného. Já jsem kniha a v ní je můj obraz.
Nevěděl však, že se nemění podoba na obrázku, ale že se mění jeho podoba. Že obrázek nedostává lidskou tvář, ale on dostává tvář démona smrti.
Často se vracel ten sen o babičce. Jen s malou změnou. Knihu nepálí, ale zakopává jí do země. Původně byla vyndána ze země při stavbě domu to říkala babička ještě když žila. Já už nemohl dál, už nebylo ani komu knihu podstrčit a celkově jsem byl už unavený z toho jak jsem sloužil knize. Až jednou jsem jí důkladně zabalil a zakopal v lesíku několik kilometrů od mého domova.
Při cestě zpět mě ve vysoké rychlosti praskla pneumatika. Auto se stalo neovladatelné a plnou rychlostí narazilo do stromu.
Viděl jsem babičku jak říká - nedodržel si slib cos mi dal -
Pak už byla tma.....
Lesní dělník po delší době našel cosi zajímavého, zakopaného a prohnilého... V domnění, že kniha může mít vysokou cenu si jí vzal domů a to za cenu nejvyšší...
