Kluk v černém
V Hluchově nikdy nikdo nezabloudil. Vesnice byla na konci silnice, za ní už jen mokřiny a černý les, kterému staří říkali Vlčí hrdlo. Mapy ho ukazovaly jako prázdné místo. Až do toho úterý v listopadu. Pršelo tři dny v kuse. Mlha seděla tak nízko, že se lepila na okna. Paní Králová otevřela ráno krám a na lavičce před ním seděl kluk. Malý. Tak osm, devět let. Celý v černém. Černý kabát až ke kotníkům, i když pršelo, nebyl mokrý. Černé vlasy, černé boty. Díval se do mlhy. "Čí jsi, chlapečku?" Neodpověděl. Jen vstal a vešel do krámu, posadil se do kouta. A zůstal tam. Nikdo ho neznal. Starosta volal na policii do města, policie nikde žádného pohřešovaného kluka v černém nehlásila. Sociálka řekla, ať ho nechají na faře, než přijedou. Farář ho tam nechal spát na lavici. Tu noc se začaly dít věci. Nejprve hodiny. Všem ve vesnici se v 3:14 zastavily hodiny. Nástěnné, budíky, i mobily ukazovaly 3:14 a zamrzly. Pak studny. Voda v nich zčernala a páchla po bahně, i když do té doby byla čistá. A pak sny. Každému se zdálo o stejném chlapci, jak stojí uprostřed mokřin a volá je jménem. Ráno se všichni probudili unavení, jako by vůbec nespali. Lidé začali šeptat. Že ho přinesla mlha. Že je to bubák z Vlčího hrdla. Matky zamykaly děti. Chlapi chtěli kluka vyvést za vesnici a nechat tam. Jediná, kdo se nebála, byla Anička. Anička měla jedenáct. Od narození nemohla chodit. Žila s babičkou v posledním domě u mokřin, v tom s modrými okenicemi. Měla vozík, na kterém si sama vyřezala křídla. Zatímco se dospělí hádali v hospodě, co s klukem, Anička za ním přijela. Zastavila vozík před farou. Kluk seděl na schodech. Pořád v tom černém. "Ty nejsi kluk, že ne?" řekla Anička tiše. Poprvé se na ni podíval. Oči měl celé černé, bez bělma. Jako dvě studny. "Já jsem čekal," řekl. Hlas měl jako šustění rákosí. "Sto let jsem čekal, až si někdo všimne." Anička se nebála. Ona byla zvyklá dívat se na svět jinak. Z vozíku viděla to, co ostatní přehlíželi - jak se po zemi plazí stíny, jak mlha nemá stín. "Ty nejsi z lesa. Ty jsi z mokřiny za vsí. Tam, kde se propadla kaple." Kluk přikývl. Před sto lety tam stála kaplička svaté Kláry. Při povodni se celá propadla i s ministrantem, který tam zůstal zvonit na poplach, aby varoval vesnici. Nikdo ho už nikdy nenašel. Vesnice na něj zapomněla. Ani jméno mu nedali na pomník. A on zůstal. Sám. V bahně. V té tmě mezi světy. Černý kabát byl kdysi ministrantskou klerikou. Zčernal bahnem a časem. Čím víc na něj vesnice zapomínala, tím víc černal. Až začal brát světlo i ostatním. Proto se zastavily hodiny, zčernala voda. Ne ze zlosti. Ze smutku. Chtěl, aby si ho konečně někdo všiml. "Já tě vidím," řekla Anička. A vzala ho za ruku. Byla ledová. "Jak se jmenuješ?" "Už nevím..." Anička tehdy udělala to, co nikoho nenapadlo. Vyjela na svém vozíku doprostřed návsi, kde se všichni hádali, a zakřičela: "On není bubák! On je náš! Zapomněli jsme na něj!" A vyprávěla jim příběh o propadlé kapli, který našla v babiččině staré kronice. Toho večera nešli chlapi s vidlemi. Šli s lopatami, se svíčkami a s Aničkou v čele. Došli až do mokřin. Tam, kde mlha byla nejhustší, Anička ukázala: "Tady." Kopali celou noc. V bahně našli shnilé trámy a malý, zčernalý zvon. A pod ním malé kosti v černé látce. Anička sundala z vozíku jedno z vyřezaných dřevěných křídel a položila ho k němu. "Teď už můžeš jít," zašeptala. V tu chvíli se mlha zvedla. Poprvé po týdnu byl vidět měsíc. Chlapec v černém stál vedle Aničky. Už nebyl celý černý. Kabát mu zbělel. Usmál se. A pak se rozplynul jako pára nad vodou, jen zvon v bahně tiše cinkl. Ráno hodiny zase tikaly. Voda ve studních byla čistá. Na návsi dnes stojí malý pomník. Není na něm náhrobní kámen, jen malý bílý zvon a vyřezané dřevěné křídlo. A když je v Hluchově velká mlha, děti říkají, že u mokřin občas vidí kluka v bílém, jak hlídá, aby nikdo nezabloudil. A Anička? Ta pořád jezdí na svém vozíku. Ale už se nebojí, že je jiná. Protože ví, že právě ten, kdo se dívá na svět zespodu, z vozíku, vidí nejdál.
