PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Vydávám se probádat jeskyni, které se říká "Pavoučí hnízdo" a nachází se na tak opuštěném místě, že dle mého tam už staletí nikdo nevkročil. Vím o ní od jednoho badatele, který se před pár lety ztratil a nikdo neví kam. Plán byl, že se tam vydáme spolu, ale už nebudu čekat a vydám se tam sám. 

Vchod do jeskyně je tak zarostlý a schovaný, že jsem to málem vzdal a odjel. Ale nakonec stojím před vchodem do té záhadné a zapomenuté jeskyně. Tak směle do útrob Pavoučího hnízda. Vchod je zajímavý, zatím jdu jen otvorem tak metr širokým a metr a půl vysokým a už jdu takových tři sta metrů a kam až mě dosvítí baterka nic jiného nevydím, jen uličku.

Konečně jsem ve větším prostoru, je kulatý o průměru tak deset metrů a vysoký zhruba tři metry. 

Divný jeskyní prostor říkám si pro sebe. Jsem v rozčarování z toho, že ať hledám jak hledám tak dál to nevede. To je jako vše ? Říkám nahlas a mám trochu vztek, že jsem jel takovou dálku jen kvůli tomuhle. Svítím baterkou po hrubých stěnách jeskyně i na strop a hledám alespoň náznak něčeho zajímavého aby má výprava měla alespoň trochu smysl. Doprčic, baterka klekla. Hledám ve tmě otvor do batohu abych vyndal náhradní baterku.

V tom se celá jeskyně trochu prosvítila červeným slabým světlem. Hledám očima zdroj toho temně rudého světla. 

Jde to tamhle ze skály, vypadá to jako kdyby v tom místě byla skála průsvitná a tam svítila zezadu červená lampa. Světelný kruh o průměru tak čtyřicet centimetrů, co to může být? Trochu vidím a tak se půjdu podívat až k tomu místu. Koukám z metrové vzdálenosti do toho kruhu, ale není nic vidět než to světýlko. Jdu ještě o krok blíž a sáhnu si jaký to má povrch. To je divné, je to jako bych vrazil prsty do ňákého gelu. Jakto, že to tam drží a neteče to ven z toho otvoru? To byla má první myšlenka. Gel na prstech ihned oschnul a šel lehce oddrolit.

Jdu úplně ke štěně a koukám na to místo tak zvědavě, že jsem málem do toho rudě prosvíceného  gelu vrazil nos. Ňáká síla mě vcucla obličej do té hmoty. Byla to hrozná síla, že jsem vůbec neměl šanci couvnout. Pomalu otvírám oči,, obličej ve skále a tělo venku, hrozná situace a nemohu obličej vyndat a odejít. I když mám obličej v té díře s tím gelem nebo slizem tak vidím a mohu i dýchat, alespoň něco pozitivního. 

Vidím opět kruhový prostor, ale menší než ten kde mám teď tělo. Osvícený také rudě a nižší. Uprostřed toho kruhu leží připoutataný muž a má pusu otevřenou až děsivě dokořán. 

Teď teprve mě dochází, že to co ho drží připoutaného k zemi je obrovské množství pavučin. 

Leží a prosebně pomalinku natáčí trošku hlavu a já vidím ty vytřeštěné oči a ústa má stále roztažená k prasknutí. Panebože, to je ten můj známý co mě o této jeskyni pověděl. Jak se tam dostal, vždyť mimo tohoto otvoru s tou hmotou tam jiný vchod není. Tímto otvorem nemohl prolézt. 

Z toho co teď vidím je mě úplně špatně,,,, z úst mu něco vylezá, Pavouci, stovky pavouků lezou ven a další zase dovnitř toho ubožáka. Napadá mě proč se tomu tady vlastně říká" Pavoučí hnízdo". 

Celou dobu se snažím z té hmoty dostat. Rukama se snažím odtlačit od té stěny, ale marně, jsem jak přilepený v té díře. Tělem mohu normálně hýbat, ale hlava je v tom otvoru jak vražená zátka. 

Hnízdo... Že by ten badatel fungoval něco jako živé, obrovské hnízdo pro ty potvory. Opřádají ho víc a víc pavučinou, už mu ani nevidím obličej,,,, začíná vypadat jak zabalená mumie. Nebo je pro ně jen velký kus potravy? Ale jak mohl tak dlouho přežít on bez jídla a vody? Spousta otázek mě běhá hlavou a mozek mě zatemňuje i nárůstající panika. 

Nedokážu odhadnout jak dlouho už tady stojím s hlavou vraženou do skály já, ale hlavní je se dostat pryč. 

Pavučina se na něm trhá, on se hýbe. Celý ten obal z pavučin praskl a on vstává... Už nemá ústa otevřená nepřirozeně dokořán. Jen oči má divně velké a zbarvené do ruda. Teď mě to došlo,,, oni ho drželi při životě, oni ho ústy krmily. Ale proč ? 

Začíná být více světla.. Ve štěně se objevují další a další rudě svítící otvory. Jen co vidím já tak sedm. Proboha vždyť jsou tam zoufalé obličeje v těch dírách. Takže kolem dokola nás takto stojí osm s hlavou ve štěně. Jak dlouho už tam asi jsou ? A co ten uvnitř kruhu, proč ten je uvnitř a my zvenku dokola tam máme jen hlavy ? Stále tam jen stojí uprostřed a nic nedělá. A co ta hmota a kde se bere to světlo a jak se dostal on dovnitř ? Snažím se přemýšlet i když v této situaci je to moc těžké. Nic nedává smysl, je to jak ze špatného filmu. Uvědomuji si, že vůbec nemohu vydat zvuk,,, zkouším zavolat na ty ostatní, ale nevydám ani hlásku,,, jen vzduch a hlas nikde. 

Badatel, ten uprostřed jde k jednomu tomu otvoru kde vytřeštěně kouká někdo kdo je na tom jako já. A jde k dalšímu a dalšímu. Za chvilku bude u mé hlavy. Tam kde už byl není obličej, zmizel, jen ta svítící hmota zůstala bez hlavy. Už jde k mé hlavě, jsem na řadě. 

Ať chci nebo ne otvírají se mě ústa strašně moc a moc,,, úplně nepřirozeně,,, jemu také a dává hlavu s očima nelidskýma úplně k mé. Z něj vychází stovky malých pavoučků a ústy jdou do mého těla. Cítím je úplně všude. Hlava mě brní, břicho i všechny končetiny,,, jsem jich plný. Začínám mít tmu před očima.... 

Probouzím se úplně někde jinde... Obrovská jeskyní prostora. První co očima hledám je východ, ale není,,, opět jak kobka z které není úniku. Co to je? Teprve si uvědomuji,,, Já stojím na všech čtyřech a na štěně a vidím i když tu nic nesvítí. Zkouším popojít a jde to... Já chodím i po stropě proboha, néé !!! Tamhle je taky někdo a támhle taky... Všech osm nás tu je uvězněno a všichni máme něco společného... Už nejsme úplně lidmi, jen tak napůl. Navzájem se prohlížíme a asi všem běhá hlavou to samé. Všichni už nemáme hlas a tak můžeme jen koukat a pozorovat ty druhé ze svého tmavého koutu u stropu této divné jeskyní místnosti. 

Napadá mě jak asi ještě dlouho budeme moci přemýšlet jako lidé, za jak dlouho ztratíme možnost být alespoň při smyslech. Osm vyděšených půl lidí, kterým je jasné, že domů už se nikdy nevrátí. Jsou někde kde je nemožné aby je někdo našel a i kdyby jejich úplnou lidskost už jim nikdo nenavrátí. 

Ještě mě to myslí docela normálně a tak přemýšlím nad tím, že celé co se tady děje bude mít spojitost s tím názvem Pavoučí hnízdo. Ale proč chce ňáká síla dělat z lidí obrovské pavouky to mě nenapadá. VSTÁVEJ VSTÁVEJ MÁŠ ŇÁKÝ ZLÝ SEN,,, vidím mojí ženu jak se mnou lomcuje a říká : měl si asi noční můru, křičel si ze spaní a pořád si hrozně otevíral pusu a něco si mumlal. 

Objal jsem jí a s velkou úlevou jsem vstal a šel do koupelny. 

Tak to byl sen, ale tak živý, že z toho budu celý den špatný. Už bude sedm tak rychle kafe a musím do práce. Žena mě zatím namazala chleba k snídani. Znovu a znovu se mi vrací myšlenka na ten sen, ale musím to pustit z hlavy a věnovat se běžným věcem všedního dne. 

Tašku, pusu mé ženě a jdu. Žena mě jde vyprovodit před dům jako pokaždé když odcházím do práce. Lásko až budeš mít čas, že opravíš ten okap, podívej kus ho visí u střechy a jen taktak, že nespadne dolů. 

Je to nebezpečné tak ho ještě teď na rychlo připevním alespoň provizorně drátem. Beru z garáže kus drátu a jdu pomalu k okapu po čtyřech, bez žebříku a po fasádě.