Dům prokletých
Nenápadný, ale hezký dům na konci ulice v malém městě.
Řadu let už je na prodej a to za velmi nízkou cenu.
Není velký je tak akorát aby tam mohla žít například rodina se dvěma dětmi. A na to, že už je tak dlouho prázdný vypadá velice dobře....
Místní mu neřeknou jinak než DŮM PROKLETÝCH....
Když už někdo musí jít touto ulicí tak raději přejde na druhou stranu aby nemusel jít přímo okolo toho domu co už roky budí strach a hrůzu....
Každou noc bylo vidět v podkrovním okénku světlo, ale nikdy tam hlídka nic a nikoho nenašla.... Dokonce ani v podkroví nic nesvítilo a světlo bylo vidět pouze z venku. Uvnitř byla tma jak v hrobě, ale když se hlídka podívala z venku světlo bylo vidět.
Po delší době už tam ani žádná hlídka nechodila protože to vždy bylo stejné. Žádné stopy vniknutí, z venku mírně osvětlené podkrovní okénko, ale uvnitř tma. A tak klíč od domu leží zapomenut na stanici v šuplíku.
Byla to další věc proč dům dostal jméno jaké měl DŮM PROKLETÝCH...
A minulost domu?
Kdysy byla v domě radost, láska a plno smíchu... Rodina, která v něm žila byla spokojená a v domě šťastná až do dne kdy nechala klíč v zámku a beze slova odjela i se svými věcmi... Od té doby je nikdo neviděl.... Uvnitř na stole našel strážník z místní stanice dopis kde stálo jen toto - Odjíždíme navždy... Dům můžete zbourat nebo prodat, ale bezpečnější by bylo ho zbourat ... My už s tím domem nechceme mít nic společného... Je to prokletý dům... Varujte se vstoupit do podkroví..
To je vše co tam bylo napsáno...
Dobrý den... Vstoupila do dveří stanice mladá žena...
Dobrý den, co potřebujete zeptal se strážník...
Chci koupit ten dům na konci ulice...
Paní to by asi šlo, ale měla by jste něco vědět....
Děkuji, vše vím... Já jsem dcera posledních majitelů... Pamatujete jak táta nechal klíč v zámku a dopis na stole? Tak ta malá jejich dcera jsem já...To mě bylo myslím jedenáct let.. Táta už nežije a zanechal mě spoustu informací o tom domě a já cítila, že se musím vrátit....
Dobře, dobře... Vlastně technicky vzato ten dům je Váš... Uděláme to takhle... Tady máte klíč a za měsíc uvidíme zda zůstanete... Pak kdyžtak doděláme všechny úřední věci...
Ano, souhlasím, děkuji....
Domluveno a nezapomeňte jak napsal Váš otec - vyvarovat se podkroví !!
Já vím, nashledanou za měsíc..
Nashledanou a kdyby něco volejte..Ještě moment, chci se zeptat, co máma a bratr?
Také nežijí odpověděla Lorna a odešla směrem k domu na konci ulice...
Strážník z té nečekané návštěvy byl hodně rozhozen a cítil v zádech takové chladné brnění což nikdy nevěstilo nic dobrého...
A tak po dlouhých letech opět Lorna vstoupila do domu kde strávila kus svého dětství...
Vše si pamatovala a vše bylo stejné. Jen prach na všem byl nový a jinak vůbec nic...
Lorna začala uklízet, prát, čistit prach a pak se vydala na nákup aby měla zásoby....
Tak a mám už dost... Teď se najím a odpočinu si... Stejně už bude večer tak dneska už s úklidem končím, zítra je taky den...
Kdybych si tak vzpomněla proč táta varoval před tím podkrovním pokojem... Vím, že byl zamčený a nikdo nesměl nahoru... Tam by to také asi už potřebovalo uklidit. Pročtu si raději ještě jednou zápisky od táty a třeba ještě něco objevím...
Táta, máma i bratr zemřeli při autonehodě, ale nikdy se nezjistilo jak to doopravdy bylo... To mě už bylo dvacet dva let a bratr měl patnáct přesně ten den co jeli oslavit jeho narozeniny... Já měla později přijet za nimi do té restaurace, ale místo toho jsem jela na místo nehody kde se to stalo.... Měla jsem hovor abych tam hned jela, že se stala strašná nehoda. Dodnes nevím kdo mě volal protože na místě o tom nikdo nevěděl, že by mě někdo uvědomil...
A tak se Lorna dala do čtení....
Znovu a znovu četla o domě různé záhadné věci a různá varování, ale o podkroví ani zmínka...
To nechápu proč táta o tom nic nenapsal když se toho podkroví tak bál... Mám sto chutí tam zítra jít uklidit a podívat se jestli tam není něco zajímavého....
Druhý den nesla Lorna kýbl, koště a hadry po schodech k podkrovní místnosti...
Není zamčeno ? Vždyť táta tak dbal na to aby tady bylo zamčeno... Možná strážníci otevřeli, kdo ví....
Vešla poprvé do té zapovězené místnosti.... Ani jako dítě tady nikdy nebyla....
Celá místnost prázdná... Jen v rohu malý stůl se šuplíky a na něm lampička.. U stolu stará oprýskaná židle...
Lorna nejprve uklidila... Odnesla dolů úklidové věci a i s kávou se vrátila nahoru kde se usadila za malý stůl... Rozsvítila lampičku a šla pátrat co se skrývá v šuplíkách... Dva prázdné a ve třetím desky s popsanými papíry a jeden zápisník v kůži...
Nejdříve se dala do čtení papírů v deskách.... Jen tak je proletěla a protože tomu moc nerozuměla přišel na řadu zápisník...
To psala máma.... Proč to tady táta schoval a pokoj zamkl... Proč proč proč, měla v hlavě snad milion otázek... Nadechla se a začala pomalu číst...
Po přečtení deníku šla dolů pro další kafe... Šla jak omámená a srovnávala si v hlavě vše co si v deníku přečetla.... Vrátila se do podkroví a dala se do čtení papírů... Když vše přečetla tak odešla dolů a sedla si na sedačku. Tupě zírala z okna protože konečně znala celou pravdu...
Pravdu, která měla zůstat navěky ukrytá v tom malém podkrovním pokoji.... Proč to táta vůbec schovával ? Proč ty lejstra i deník jednoduše nespálil ? Další a další otázky jí letěli hlavou.... No nic, musím si to pomalu a v klidu ještě jednou probrat...
Takže ze zápisníku vím toto :
Táta nebyl můj pravý táta...
Pravý táta byl jeho bratr, vlastně můj strejda...
Původně si měla máma vzít mého pravého tátu, ale nakonec si vzala tátu, který mě vychovával i když nebyl pravý....
Tento dům ve skutečnosti nepatřil nám, ale mému pravému tátovi...
Můj nevlastní táta ho o něj připravil....
Moment, moment takže máma původně chodila s mým pravým otcem... Když se měli brát a já se měla brzy narodit tak se zamilovala do jeho bratra čili muže, kterého já vždy považovala za tátu... Utekla před svatbou a těhotná... Můj pravý táta, kterého já měla za strejdu naší celou rodinu proklel mimo mě....
Pak ho to mrzelo a chtěl to prokletí vzít zpět, ale už to nešlo...
Dobře, je to zmatek, ale už to chápu...
A z lejster v deskách vím toto :
Tento dům po babičce zdědil můj pravý táta a jeho bratr podvodně dokázal, že babička byla nepříčetná když závěť podepisovala a že dům slíbila jemu.... Nakonec opravdu vyhrál... A můj pravý otec do kletby nezapomněl zahrnout i tento dům....
Škoda, že nemůžu vše probrat s mým pravým tátou, který se upil k smrti... Nikdo už nežije, jen já a teď jsem tady v tom prokletém domě....Je jasné, že veškeré zápisky, které mám po nepravém otci mohu vyhodit protože je to jedna velká lež... Nejdůležitější co mám je zápisník matky.... Pročtu ho ještě jednou zda mě něco neuniklo... A pro jistotu pořádně projdu ještě celé podkroví... Třeba něco najdu....
Myslím si, že máma věděla, že já do té kletby nepatřím a tak chtěla aby můj nevlastní otec ty lejstra a zápisník nechal tady abych se jednou dozvěděla pravdu....
Proto možná napsal on do toho vzkazu co nechal na stole při našem odjezdu ať dům třeba zbourají... Tím by to tajemství pohřbil navždy a to bez vědomí mé matky...
Nechápu čím ten lhář a podvodník tak okouzlil mojí matku, že za ním utekla. Na mě byl hodný to bych lhala, že ne, ale měl temná tajemství...
Lorna šla nahoru do podkroví a začala prozkoumávat snad každý centimetr podlahy i stěn... Však už nic nenašla... Sedla si na tu židli u stolku a jak měla ze všeho nervy kopla zespodu do stolku přičemž zařvala - do pr... e...!!!
Vtom si všimla, že něco ze spoda stolku dopadlo na zem...
Malá krabička a na ní tato slova :
PRO LORNU.... ODPUSŤ...
Lorna se bála krabičku otevřít protože se bála dalšího nemilého překvapení... Nakonec jí zvědavost přemohla a krabičku otevřela....
V ní byl krásný medailonek a v něm fotka Lorny když byla malá a vedle fotka matky... Na dně krabičky byl ještě složený papírek.. Lorně bylo jasné, že je to ňáký vzkaz od matky. Vlastně něco jako vzkaz ze záhrobí...
Už ví, že nehoda kde zemřela matka, nevlastní otec i bratr nebyla náhoda, ale důsledek prokletí a že ten záhadný hovor měla na svědomí ňáká temná síla...
Pomalu lístek otevřela a začala číst - Milá Lorno, dcero moje pokud si došla až sem a čteš tento vzkaz tak už znáš pravdu o naší rodině o domě i o prokletí... Jediné co Ti mohu ještě říci je - ODPUSŤ...
Lorna měla oči plné slz jak ze smutku tak ze vzteku...
Lístek i medailonek vrátila do krabičky a šla dolů aby si umyla obličej od slz...
Takže v tomto mám celkem jasno víc se v tom šťourat nemusím. A teď co ta kletba a to záhadné světlo co je vidět v podkrovním okénku... Vždyť o tom světle se tady mluví všude kam přijdu..
Musím ten dům zbavit toho hrozného jména a pokud se mě to podaří zůstanu tady žít...
Dům prokletých... Kdo to kdy slyšel...Uvažovala Lorna nahlas..
Zatím Lorna v domě nezažila nic tajemného, ale temné síly vždy čekají na vhodný čas a ten teď přišel... Lorna dospěla až k bodu kdy chce začít řešit kletbu a světlo v okně což je čas aby se projevila i temnota, která zužuje tento dům od chvíle co Lornin pravý otec uvalil na její rodinu i dům kletbu..
Dobrý den... Prosím Vás strážníku mohu dostat ještě měsíc abych se rozhodla co s tím domem..
Jistě, vždyť je Váš jak jsem už říkal...
Děkuji a za měsíc nashledanou...
Nashle madam, řekl strážník s úsměvem...
Cestou domů se Lorna zastavila v obchůdku pro další zásoby jídla a kávy aby pak už nikam nemusela a mohla si ještě jednou v klidu přečíst maminčin zápisník....
Nakonec ho přečetla dvakrát, ale už tam nenašla nic nového...
Večer někdo ťukal jemně na vchodové dveře... Lorna se šla opatrně podívat kdo takhle pozdě jde za ní...
Dobrý večer strážníku, stalo se něco?
Ne ne, já jen, že jedu kolem a zase po nějaké době vidím nahoře světlo, ale to asi Vy, že jo?
Světlo? Já jsem celý večer dole...
Můžu se tam podívat, řekl strážník... Samozřejmě...
Oba šli nahoru a tam tma jak v hrobě...
Madam pojďte se mnou ven... Ukáži Vám o čem si to tady každý vlastně povídá...
Viděla jste, že je nahoře tma jak v pytly a teď se podívejte tady zvenku...
Lorna koukla nahoru a nemohla úžasem ani promluvit...
Tak co tomu říkáte? To je neuvěřitelné...
Že ano... Ten první měsíc co jste přijela nic až dnes... A před Vaším příjezdem to bylo každou noc... Když tam jdete je tam tma a přitom zvenku vidíte světlo...
Musím už odjet tak kdyby něco volejte ve dne v noci.....
Děkuji, odpověděla Lorna a zašla zpět do domu... Slyšela už jen motor auta jak strážník odjížděl...
Šla se ještě jednou podívat do podkroví zda je tam stále tma...
A nebyla.... Už ze schodů viděla jak pod dveřmi do podkrovního pokoje proniká světlo...
Bála se, ale říkala si, že když celá léta strážník nenašel nic než tmu tak, že to co je za dveřmi je určené pro ní... Pomalu stlačila kliku a zlehka otevřela dveře... Světlo nebylo od lampičky na stole, ale od těch žen v bílém...
Čtyři jemně zářící ženy... Celé v bílém a jakoby průsvitné...
Jedna z nich přistoupila k Lorně...
Asi si mě nepamatuješ, ale byla jsem Tvá babička... Tento dům patřil mě a tady v podkroví jsem měla malou ložnici... Léta tu na Tebe čekám abych Ti pomohla protože kletba a zlo jsou tu s námi stále.... Jo a tyto ženy, tak ty mě dělají společnost a ukázala na další tři ženy, které tam byly s ní...
Lorna ze sebe dostala jen tichým hlasem BABI TO SI OPRAVDU TY?
Ano Lorno jsem to já... Nemáme mnoho času tak se ptej co Tě zajímá... Vím, že o rodině už víš vše tak hádám, že Tě zajímá to prokletí...
Ano, přesně tak... Ostatní už vím z toho co jsem našla tady v šuplíku... Hrozně bych chtěla aby tenhle dům byl úplně obyčejným domem a přestalo se mu tak ošklivě říkat...
Můj syn tento dům i rodinu proklel a pak chtěl kletbu zrušit, ale nevěděl jak...
Ano babičko... To už také vím... A Ty víš jak to udělat?
Teď už to vím... Víš my tady na druhé straně víme mnohem víc než Ti co ještě žijí... Poradím Ti a pak navždy zmizím a už nikdo nebude hledat co tady nahoře tak divně svítí, já ani mé tři společnice se už nevrátíme .. A pokud se Ti podaří kletbu zlomit tak se brzy dům stane obyčejným domem jak si přeješ... A zbaví se toho temného jména...
Děkuju babičko a co mám udělat ?
Ten medailonek, ten Ti pomůže... Tvá matka ho dostala od Tvého vlastního otce a pokud si ho on vezme zpět tak s ním zmizí i kletba a to protože je to jediná věc, která ho ještě spojuje s tímto světem... A pokud si tu poslední a jedinou věc vezme zpět tak kletba zmizí....
A jak to mám udělat abych mu ho mohla dát?
To už si musíš poradit sama děvče... To byla poslední slova její babičky a už se nikdy neobjevila a ani světlo v okně...
Hledala všude kde se dalo, něco co by jí alespoň napovědělo co má dělat, ale nic nenašla...
Krabičku s medailonkem měla před sebou na stole a přemýšlela co dál...
Vstala a jak smyslů zbavená začala křičet z okna směrem do oblak.. Měla záchvat emocí a vzteku...
Nikdy si mě neměl rád, slyšíš?
Si normální sobec Ty parchante...
Vem si tu věc ať můžu v klidu žít, tak slyšíš?
A další a další výčitky křičela do nebes a ani nevěděla proč to dělá...
Křičela co mohla a u toho plakala... Když ustala rozhodla se, že medailonek zničí a co z něj zbyde zahodí do řeky...
Šla ke stolu otevřela krabičku..
Nic v ní nebylo...
Sedla si úplně vyčerpaná, ale našla ještě sílu zakřičet DĚKUJU...
Pane strážník tak já zůstávám...
Dobře tak se brzy dáme do těch úředních věcí...
Ano ano a ještě Vás chci pozvat na sobotu odpoledne... Pořádám takové pohoštění pro sousedy na seznámení a doufám trochu, že brzy přestanou domu říkat DŮM PROKLETÝCH...
A klidně vemte i pár kolegů... Čím více lidí tím lépe...
Určitě přijdeme... Díky za pozvání...
V sobotu se sešlo více jak třicet lidí...
Když už se měla hostina chýlit ke konci Lorna řekla... Moment ještě.. A odvyprávěla jim celý příběh její rodiny...
Hosté odešli a Lorna byla zvědavá jestli se alespoň trochu lidé zamyslí a přestanou označovat její dům tam hanlivě...
Musela už opět na nákup... V obchodě bylo hodně lidí a když stála frontu na pokladnu zaslechla jak se o ní vzadu někdo baví...
Myslíte, že je to ona?
Ano je to ona to vím jistě, že je to ta slečna Lorna z toho DOMU USMÍŘENÍ...
