PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Byl listopad a já vyjela s kamarádkou na výlet. Byla to malá vesnice. Okolí bylo krásné. Hlavně všude lesy a to já i kamarádka milujeme. Cíl našeho výletu byl zcela náhodný. 

Na konci vesnice začínal les a i když bylo trochu chladněji nedalo nám to se alespoň kousek lesem neprojít.

Po pár minutách už nám byla vyloženě zima a tak jsme chtěli jít zpět. Jenže... Jak to v lesích bývá... Ta cesta, kterou jsme měli za správnou nebyla a nebo nás NĚCO nechtělo z lesa pustit ven. 

Asi po hodině koukáme na něco jako starou, malou chatu nebo domeček, ale taková už ruina na pohled. Bylo jasné, že tam nikdo nebude leč slušnost je slušnost tak ťukáme na dveře z prken. Nic a nikdo... Zámek nikde tak drze vejdeme. 

Starý kavalec s dekou, židle, stolek a na něm malá petrolejová lampa. Police u zdi a na ní pár rezavých plecháčků. V rohu kamna s utrženými dvířky, zcela nefunkční. Na stěně pověšená špinavá deka. Kamarádku napadlo, že si deku půjčíme alespoň přes záda na zahřátí. 

Spadla nám brada... Pod dekou byl tak divný, hrůzný obraz až se nám málem srdce zastavilo.

Na obraze byla dívka z které šla až hrůza. Kamarádka tvrdila, že je to mniška zahalená v bílém plášti a s křížem na prsou. Ten pohled byl smutný a zároveň zlý až měl z toho člověk husí kůži. Plášť i šátek na hlavě notně zašpiněný a dokonce místy i kapičky krve.

Koukáme na ten výtvor jak přilepené k dřevěné podlaze. Říkám kamarádce pojď raději půjdeme pryč, otáčíme se ke dveřím k odchodu a chceme být rychle pryč. 

KDE JSOU TY DVEŘE, TO NENÍ MOŽNÉ. DVEŘE I OKÉNKO JSOU PRYČ !!! Z prostoru se stala pevná, dřevěné kostka ze které není úniku. Jak je to možné křičí kamarádka a začíná plakat. I já mám na krajíčku. Sedáme na kavalec a nemůžeme ani mluvit hrůzou. Jsme jak v jiném světě v jiném prostoru... Co se stalo?

Koukám na hodinky kolik je hodin, ale nejdou, nic tu nefunguje. Klepeme se strachy, sedíme a čekáme co bude. Je tu skoro úplná tma, sotva na sebe vidíme a začínáme propadat panice. 

V tom přišlo hrozné leknutí.. Malá petrolejka začala sama od sebe svítit docela silným světlem. Chytla jsem kamarádku za ruku a pevně stiskla. 

Ze stěny kde předtím byl vchod vstupují dvě postavy. Muž s hustými vousy a dívka, Bože to je mniška z obrazu. Čistě oblečená a usměvavá.. Muž se tváří zamyšleně až nepřítomně. Vůbec nás dvě na tom malém prostoru nevnimají, nevidí nás. Proboha kde to jsme a co je tohle za chatku?

Mniška něco říká muži, ale my nic neslyšíme, jen vydíme jak hýbají rty. Muž se začíná klepat zřejmě vzteky, sahá do kapsy a vyndavá velký nůž. My dvě ani nedýcháme hrůzou a jen tiše sledujeme. Mniška začíná plakat a muž do ní bodá nožem jak smyslů zbavený. Ona krvácí z ran a padá k zemi. On na ní kouká, po chvilce si kleká a začíná vyndavat prkna z dřevěné podlahy. Ano dělal hrob pro mnišku, který zakryl prkny tak, že ani není poznat, že je podlaha hrobem. Muž tak jak přišel mizí a dveře stále nikde. 

Petrolejka svítí, my dvě sedíme a koukáme na podlahu vlastně na hrob a tiskneme si navzájem ruce. Lekla jsem se,,, kamarádka hrozně hlasitě vykřikla Néééé a ukazuje na obraz rozstřesenou rukou. 

Mnišce na obrazu krvácí oči a kapky dopadají přesně na místo kde je pohřbena. Je to znamení ?

Co máme dělat ? Chce po nás ta dívka něco ?

Říkám šeptem.. musíme jí vyndat.. Kamarádka na mě valí oči, ale kýve hlavou na souhlas. 

Vyndat prkna šlo dost těžce, ale povedlo se. Svítím petrolejkou do prostoru pod podlahou a tupě zíráme obě na kostru. Co teď ?

Kamarádka si všimla, že měla dívka než byla zabita v ruce lístek, který pevně svírala před smrtí : Na lístku jméno zřejmě muže s vousem a jedna věta : Vím, že mě farář zabije až mu řeknu o jeho dítěti, které nosím pod křížem co mám na krku.

Obě máme slzy v očích a koukáme na tu chudinku už ne s hrůzou, ale s lítostí. 

Koukám dveře jsou zpět a otevírají se. Znamení, že máme odejít a udělat vše aby byl farář potrestán zda ještě žije. 

Nemáme tušení kdy byla mniška zabita. Kolik let čekala. Kolik let čekal obraz až z něj někdo sundá deku a bude zjeveno co se stalo.