PARANORMÁLNÍ PŘÍBĚHY A FANTAZIE

Starý hřbitov kde už léta nikdo nebyl. Hroby se propadají a náhrobní kameny padají den za dnem. Vrata už nikdo nezamyká a vítr s nimi mlátí v rytmu smutné písně. Tráva roste jen málokde, ale není krásně zelená nýbrž skoro černá a páchnoucí po smrti. Když padne mlha říká se, že se nad hroby vznášejí duše mrtvých. Úplně na konci hřbitova, který je opravdu malý se nachází stará a prohnilá zeď kde jsou okénka na urny s popelem v několika řadách nad sebou. Plno kamenných desek co mají chránit urny už je na zemi. Urny jsou rezavé a u některých jsou i drobnosti co měl nebožtík rád. Jsou už zaprášené a rozpadají se stářím a vlhkostí. 

Hned naproti těmto okénkům se nacházejí ty nejstarší hroby. Některé už jsou tak propadlé, že je vidět sem tam i kus dřeva co zbylo z rakve. Vedle hrobů jsou poválené v blátě staré umělé květiny a rezavé lampičky.

Říká se, že jednou ročně se setkávají všechny duše z tohoto hřbitova u kříže, který je přesně uprostřed. Prej si vyprávějí jaký kdo měl život, osud a jak odešel ze světa živých.

Uprostřed hřbitova kousek od toho kříže je hrob, který vypadá ještě trochu zachovale. Je propadlý, ale náhrobní kámen i když je už hodně nahnutý ještě drží. Na něm je nahoře soška anděla. Když prší anděl pláče. Kapky deště stékají po jeho tvářích a lesknou se jak malé perličky. 

Zřejmě pláče nad všemi co se jednou ročně setkají u kříže. A nebo nad tím ponurým místem či nad živými a jejich zlobou. Možná mu jen svět přijde pochmurný, temný a slzy vyvolává lítost.

Kousek vlevo od vchodu je rezavá hromada, jsou to staré konve, lopatky a sedátka na, kterých kdysy sedávali živý aby uklidili hroby mrtvých. V rezavé hromadě kovů se dá zhlédnout i dost barev umělých květin. Nedostatek času zavinil, že lidé méně a méně navštěvovali své mrtvé a aby na hrobech dlouho netlelo a nezapáchalo nic zeleného začal věk umělé krásy, která připomíná květ. Možná i nad tím pláče za deště ten andělíček co snad sto let nehnutě i v mrazech hlídá náhrobní kámen člověka, kterého určitě někdo miloval za života. Zda nemiloval ho nikdo, už mu teď nevadí, má nad sebou anděla, který hlídá jeho klidný spánek a za deště pro něj pláče.

Za noci se hřbitovem prohání chladný vánek mezi už nemocnými stromy. Zní to jak nářek duší. Naříkají snad nad tím, že už nežijí v našem světě a nebo nad sebou ještě za života. Naříkají snad nad tím jak žil ten kdo má teď domov věčný v chladné zemi na hřbitově, který upadl v zapomnění. Možná to vědí jen keře co skrývají už dávno zapomenutá místa, kterými dnes jdou jen zablácené a hnijící uličky. 

Zabodnutá lopata v zemi, která asi hloubila hrob některé duši, která zde navěky sténá připomíná, že kdosi na ni zanechal krev a pot aby připravil místo odpočinku pro člověka, který skonal. Možná že teď okolo lopaty létá duše hrobníka a vzpomíná na den kdy kopal jámu někomu jinému. 

Náhrobní kameny, které ještě stojí už nemají lesk a písmo zlaté už není vidět leč oválné, rezavé rámečky stále k poznání jsou. Každý měl v sobě tvář a každá byla jiná jako osudy. Některá přísná jiná zas milá či smutná, ale papír začal černat a plesnivět, že už není tvář k poznání v žádném oválném rámečku. 

Andělíček možná je smutný právě z toho, že už nikdy nikdo nebude vědět, který hrob je komu věčným domovem. Nebude potomkům vůbec známo kde leží jeho přízeň, pokud si vzpomene a zasteskne si. Zůstanou jen díry v zemi, hromada kamene, rezavý kov, umělá špinavá květina a brána, která ve větru vydává sténání.

Andílku už neplakej, jsem zpět jen jsem se zapovídal sám se svou duší. Neprší, tak neplač, však nikdy neodejdu. Ani když můj hrob už nebude, ani když andílku skončíš na prach.