Vykladačka snů část 14.
Rozumím,neboj ty klíče budou tajné,našim o tom neřeknu.Snad by bylo lepší,kdyby zůstali u Tebe Ančo.Ne,jde o důvěru mezi námi,Davide:řekla rázně Anna.Týden utekl jako voda.Davidovi se domů nechtělo.Anna zase jela s ním,chtěla si v Hrudnimi vzít ješte pár věcí ze svého pokoje.Zpět do Týnce jela za dva dny.Rodiče se zase hádali,déle už by to nesnesla.Celé její dětství měla takový chaotický život,sice žila ve vile u lesa,měli peníze,vše na co si jen vzpomněla,ale neměla mámu a tátu,co se měli rádi.Alespoň už v posledních letech ne.Ve svém, dříve babiččině domu cítím,co mi chybělo: upřímnou radost a lásku.Cítím to i z jejich deníků,nepsala je v zlobě.Ale v bolesti,ale vždy z láskou.Otvírám poslední z jejich tajemných deníků.Nemohu přestat číst,otáčím stránku za stránkou.Z očí mi stékají slzy,pro které už skoro nevidím.Jsem v babiččině pokoji.Na poslední stránce je obrázek tajemné brány,je celá obrostlá růžemi a jsou na ní velké trny.Píše o ní:Je to brána snů,každý může do ní vstoupit.Odděluje vědomí život od života snů.Neváhejte do ní vstoupit!!!Držím karty mojí babičky,voní po jasmínu a růžích,všude to tu voní,po bylinách.Stále je mi moc líto,že jsem jí nepoznala.Beru telefon a vytáčím číslo paní Romany Malé.Ahoj,ukážeš mi kde babička a děda Haf leží?Moc ráda,řekla.Stali se z nás po čase dobré přítelkyně.Poznala jsem,že ani přátelství není o věku.Je jen o dobrém srdci a vzájemném porozumění.Jdeme lesem,prašnou cestou.Jsme už na místě.Natrhala jsem růže z mojí zahrady,ty měla babička prý moc ráda.Vidím malou desku a na ní foto mojí babičky a jejího Romana.Je mi moc smutno,Romana je také smutná.Na malé desce je nápis v latině:Per Aspera ad Astra.Přez potíže až ke hvězdám.Romana tiše říká:Tak vidíš,přišli jsme obě za tebou!!!!
