Vykladačka snů část 13.
Toho večera v Hrudnimi jsem šla brzy spát.Ráno pojedeme s Davidem velmi brzy do Týnce nad Ohří.Už se těším domů.Do mého domu i mé babičky.Ráno se vzbudili a Anna obejmula svojí mámu a tátu.Byl to akt usmíření.Minulost se totiž nedá opravit,ani změnit.Musíme kráčet dál.Cítíme bolest,ale jen do chvíle,kdy dokážeme vše,co se nám stalo přijmout.Pak přijde smíření a úleva...slova v babiččině deníku.Najednou byli v Týnci na náměstí.David se divil,jak je to hezké město.On babičku vůbec neznal.Ale do jejího domu se těšil.Vyšlapali kopec a tam stál ten její dům.Byl krásný,působil spíše tajemně a možná i trochu pohádkově,pomyslel si David.Okolo domu keře červených růží,cestičky dlážděné kameny.Anna odemkla těžké dveře,pak ještě vnitřní mříž a byli uvnitř.David se zastavil v chodbě a řekl:to mám zvláštní pocit Aničko!Davide pojď dál.Odložil svůj batoh na pohovku,rozhlížel se kolem.Je to tu moc hezké:řekl s tak zvláštním výrazem.Anna se pousmála.Taky to na mě tak působilo,když jsem poprvé vstoupila.Pojď dáme si jídlo v kuchyni.Mňam ty jsi vařila ségro!No,pojď pak tě tady provedu.Po jídle mu ukázala celý dům,taky garáž,kde bylo auto.Byl nadšený.Pak se zavřeli v babiččině věštírně a nahlas si četli z jejích deníků.Když dočetli druhý deník,David prohlásil:To je ale síla!!!Jde mi z toho mráz po zádech.Pak mu Anna pustila nahrávku písničky,co jí po narození babička složila na jednu známou melodií.David najednou seděl úplně nehnutě a po tvářích mu začali stékat slzy.Ani,vždyť to byla i moje babička.Anna se na něj zadívala a řekla:Ano,byla naše.Chci,Davide,aby tento dům byl i tvým domem,ona by to tak chtěla.Tady máš klíče,ale jsou jen pro Tebe!!!Naši tu nechci,rozumíš???
