Volání duší 1/3
Hana doma otevřela obálku.Třesoucíma se rukama vyndala dopis.Na papíře s růžemi bylo napsáno:Milá moje Haničko,sestro nejdražší.Vím,že s tvým mužem pomůžete Pavlovi překonat ty nejhorší chvíle,až tady nebudu.Vezmi si moje šperky i ty,co my za ty roky koupil můj muž.A chatu ti dávám,jako vzpomínku na naše rodiče,vím že jsi to tam milovala.S láskou tvoje sestra Valerie.
Pavel doma otevřel obálku od notáře.Když zahlédl ty růže na dopisním papíru,rozplakal se,jako malý kluk.Pak otevřel list papíru a četl:Pavle,moje nejdražší lásko!Věř,že tak nerada tě opouštím,ale musím.Než roztřídíš moje věci,najdeš v tajné zásuvce moje lékařské záznamy,nebo promluv s mým lékařem:Janem Domesem z kliniky v Praze.Nedala jsem souhlas,aby tě obeznámil dříve.Nevyčítej si moji smrt,já odešla psychicky způsobilá,byla to jen moje volba.Měla jsem právo jí zvolit.Ty jsi byl pro mě nejúžasnějším mužem,co jsem kdy potkala.Dal si mi tolik lásky.Žij dál život,musíš,tvoje cesta ještě neskončila,musí jít dál.Má to svůj důvod.Miluji tě! navěky tvá Valerie.
Nebyl jsem schopen ničeho.Chtěl jsem být mrtvý a nic necítit.Telefon se najednou rozdrnčil.Haló,prosím.Pavle tady Hana,jak ti je?Hrozně,četl jsem...Přijeďte oba o víkendu,prosím!!!Na víc jsem se už nezmohl.V práci jsem si vzal dovolenou,musel jsem.Nedal bych to!Vzal jsem si něco na spaní,chci jen spát!Nic víc!Zastavil se mi svět, Valerie mi byla vším.
Zabalil jsem poslední krabice.Ve stolku byla skutečně tajná zásuvka,v ní byli ty lékařské zprávy.Měla zhoubný nádor na mozku,proto odjela jako na služební cestu a už se nevrátila.Byla kunshistorička.Zakládala expozici v Praze na výstavišti.Když jí dokončila už nedojela domů.Prý narazila v plné rychlosti do stromu,ani se nesnažila brzdit.Proč nejde vrátit čas?pomyslel si Pavel, když se probudil.Pavel byl profesorem na katedře dějin a umění.Už se tam nemohu vrátit.Pomyslel si.Hana a Jan byli profesory na soukromém liceu.Tam se seznámili.
Jan a Hana sedli do svého auta a vydali se za Pavlem na víkend.Když se člověku trochu zacelý rány osudu,přemýšlí,co dál.Dům jsem prodal,byli v něm až moc bolestné vzpomínky.Chtěl jsem úplně odjet,změnit od základu svůj život.A tak jsem na dušičky šel na hřbitov,abych mohl jít někam dál.Koupil jsem velkou kytici růží,ty měla tolik ráda.Očistil jsem ten chladný kámen,pod kterým ležela moje láska, můj smysl života.Všude okolo mě procházeli vzpomínající lidé,co si vzpomněli na své zemřelé.Náhrobky svítily očima svíček,ta nekonečná atmosféra ticha,tak typická pro toto místo.Sedl jsem si před její hrob na lavičku a vyplakal snad všechny slzy mého smutku.Lidé okolo mě už opouští hřbitov,já se nemohu donutit vstát.Dívám se na její náhrobek,na písmena vyrytá v tom kameni.Už jsem se chtěl také zvednout.Když najednou mám pocit,jako když na mě promluvil snad anděl jejím hlasem:Nechoď ještě chvíli,dlouho se neuvidíme.Žij dál!Musíš,ještě nepřišel tvůj čas.Měl jsem pocit,že jsem se dočista zbláznil.Hlas pak pokračoval:Odejdi a tam bude někdo,kdo tě bude moc potřebovat.Pomoz jí!!!To je tvůj úkol.Najednou mi na rameno ťuká hrobník:Pane budeme zavírat.Zvedám se,on se ke mě otočí a říká:já vím,to je volání duší!!!
