V osidlech zla část 13.
Toho rána Alexandre vstával velmi brzy.Bylo středeční ráno a on měl chuť vyrazit do ulic,projít se.Přemýšlel zda přijme tu hospitalizaci,nebo jí odmítne.Chci se zbavit těch bolestí uvažoval.Ale nechat se dobrovolně zavřít?Stále ho ta myšlenka odrazovala.Vyšel ze svého domu a šel ulicí Bertiérova k centru,míjel obchody a restaurace,uviděl lidi,jak posedávají v parku.Bylo mu nějak smutno.Pak si vzpomněl na bistro a na Charlottu.Co asi dělá,potkám jí ještě?Dnes bylo bistro poloprázdné,bylo moc brzy.Šel tedy instinktivně k bistru,jestli jí nezahlédne.To by byla náhoda, pomyslel si.Sedl si ke stolu a objednal si snídani.Pomalu jedl a pozoroval ostatní,jak jedli.Najednou se ve dveřích objevili dvě mladé ženy,jedna starší a druhá o něco mladší.Sedli si hned naproti němu k vedlejšímu stolu.Dáme si kávu?řekla ta mladší.Já jen svačinu,jinak sem nechodím,musím ještě zpět na oddělení,máme teď hodinu přestávku.Co je u vás nového Ritto?Nic,co myslíš?A Charlotta Noartiérová,ta k vám občas zajde?Diono,ona už pracuje jinde.Moc se nevídáme,ale občas se sejdeme tady.Jak zaslechl její jméno,trhnul sebou.A zpozorněl o čem se ty dvě ženy baví.Ona studuje bude z ní doktorka.Bydlí teď u své tety Maryny v Sant Žermén je to od sud jen kousek,její teta hlídá svoje vnoučata.Bydlí v tom starém domě,co je zastrčený od hlavních ulic.Kdo to tu v Paříži nezná,těžko to najde.A má někoho?To nevím,ty jsi ale zvědavá.Pak se chichotali a Alexandre měl zvláštní výraz ve tváři.Najednou se mu udělalo nevolno.Šel tedy na toaletu,omyl si tvář a při pohledu do zrcadla,jako by se proměnil v někoho jiného.Ušklíbl se a řekl:Mám tě Charlotto Noartiérová,počkám si na Tebe!!!Pak spokojeně odešel.U vedlejšího stolu už bylo prázdno.Zaplatil a odešel rychle do ulic.Celou cestu domů byl zmatený,už mu bylo lépe,odemkl dveře svého luxusního bytu a sedl si do křesla.Vyndal svůj mobil a vytočil číslo doktora Villigena.Doktor Villigen byl nadšený,že Alexandre Nöel souhlasil s nástupem do sanatoria.Alexandre v péči doktora Samuela Elstona budete v té nejlepší péči,on se specializuje na duševní nemoci vašeho rázu,jsem s ním domluvený,že nastoupíte v pátek ráno?Vyhovuje vám to?Ano,řekl.A adresa?Pošlu vám ji ve zprávě.Dobře.Pak zavěsil.Za chvilku pípla zpráva adresy,kam pojede.Bönartiére 27,Lozán.To není daleko, pomyslel si.Trochu to tam znám.Tak si šel zabalit malou cestovní tašku,jen nejnutnější věci,nebudu tam dlouho, pomyslel si.
Charlotta se těšila,že teta v pátek už přijede.Zítra mám poslední noční,zaradovala se.Ve čtvrtek to uteče a já v pátek odjedu.Zítra mám zase noční,ale dnes volno a tak pojedu do Lozán domluvit si praxi.Vyhledala si autobusové spojení na kliniku v Lozán.Bylo to vlastně sanatorium pro movité pacienty,ale bylo tam i oddělení pro pacienty,co si nemohli léčení dovolit,ta idea se Chatlottě líbila.Majetní svým způsobem dotovali,ty,co by na léčbu neměli finanční prostředky.Kvalita ošetření byla pro všechny pacienty stejná.Bylo to jediné sanatorium ve Francii,tohoto druhu.Doktor Sanuel Elston byl američan,ale matku měl francouzsku.Do Francie přišel jako student a po studiích si díky prostředkům od svého movitého otce otevřel malou kliniku,kterou postupem let přebudoval na sanatorium.Cesta do Lozán trvala asi hodinu a půl.Když autobus zastavil,měla Charlotta před sebou ještě pěší cestu.Kliniku sanatoria obklopovali mohutné lesní porosty a byla vybudována jako by ve velkém parku,který byl vlastně lesem.U hlavní budovy byly záhony červených Noterdamských růží,jejich omamná vůně byla snad všude.Keře jasmínu se s tou omamnou vůní mísili utvářeli tak omamnou vůni,co se linula všude kolem. Konečně byla u cíle cesty.Vstoupila, otevřela těžké vstupní dveře a vešla do prostorné haly.Všude byli kožené lavice s vysokými opěradly,stojany s lahvemi na vodu a automaty na malé občerstvení.Uprodtřed byl kulatý stůl,kde dvě sestřičky registrovaly nové pacienty.Jejich prsty hbitě klouzaly po klávesnicích počítačů.Jedna si všimla,jak se Charlotta dlouze rozhlížela.Jdete k objednání slečno.Ne děkuji,jen hledám doktora Samuela Elstona,jdu k němu na praxi.Druhé patro pokoj 317.Vyběhla schody i když výtah byl k dispozici,chvilku bloudila a pak našla pokoj 317.Na dveřích byl nápis.Direktor Samuel Elston.Nesměle zaklepala na dveře.Přísný hlas odpověděl:Dále prosím.Když vstoupila,jeho tvář se rozzářila.Vítejte Charlotto,přeci jenom jste přišla.Ano,ráda bych si u vás domluvila tu praxi.A jak to máte s prací.Domluvila jsem si jen denní směny a večer bych mohla být tady,jen nevím jak bych se odsud dostávala domů.Bydlím v Nantes.Není problém tu na lékařském pokoji přespat.Praxe je každý týden vždy v pátek.Nebo podle naší domluvy.Dobře.Tak se budu na vás těšit,řekl Samuel Elston.Jsme domluvení.Pak rychle spěchala na zpáteční autobus.Když přijela domů bylo už něco po 20:00 hodině.Ještě uklidila a nakrmila Micinu.Pak se najedla a zase se ponořila do čtení psychologie.
Alexandre pobíhal po bytě a hledal svoje léky,nemohl je najít,ale byl si jistý,že byli v koupelnové skříňce ještě dvě balení.To není možné,jako by mě je někdo jiný vyhodil.Nepamatoval si,že by mu došli.Zítra už stejně nastupuji na kliniku, pomyslel si.Ale až v 20:00 hodin večer.Venku foukal silný vítr,chystal se tedy spát.Zase mu v jeho hlavě našeptávali podivné hlasy:Udělej to v pátek teď se brzy stmívá,počkej si na ní.Ale ty hlasy jen tichounce,zlověstně šeptali.....
