Ochránkyně ztracených duší část 1.
Když jsem byla malá,moje máma i babička u které jsme bydleli mě říkala:Ty malá čarodějko!Ne,neumím žádná kouzla,jen umím naslouchat těm,co nikdo neslyší.Jmenuji se Ariel Stenliová,je mi 27 let a mám malý krámek na okraji města.Bydlím v tom krámku, prodávám vše,co jiní považují za veteš.Prodávám starožitné předměty,většinou z pozůstalosti.Ale abych řekla pravdu,jsem trochu zvláštní,tak jako moje babička.Když jsem byla malá,babička mi vyprávěla,že ženy ze Stenliovic rodu tedy některé,mají určité schopnosti vnímat i to,co druzí nevidí.Moje máma ty schopnosti neměla,ale já je začala objevovat velmi brzy.Vždy,když někdo zemřel.Poprvé to bylo, když zemřela moje milovaná babička,po které mám i to zvláštní jméno:Ariel.Na svojí milovanou babičku vzpomínám každý den.Bydlím stále v jejím domě.Moje máma umřela za 5 let po mojí babičce.Vzpomínám dost často na obě.Jsou noci,kdy nemohu spát,spánek prostě nepřichází.Tak tomu bylo i když jsem byla malá.Slýchávala jsem různé zvuky,nejen ve svém pokoji,ale slyšela jsem nářek duší,ale nic jsem neviděla.Až v den,kdy mi bylo 18,jsem slyšela,ale i viděla jak nějaká zlověstná postava prochází zdmi našeho domu.Ten den jsem začala vídat to,co druzí nevidí.Nemohu o tom mluvit s každým, protože lidé reagují na tyto věci různě.Jedni jim věří a ti druzí hned konstatují,že jsem blázen.Tak jsem spíše samotářka.Je to pro mou ochranu.Je to můj dar ne dar.Každá věc,co ve svém krámku prodávám má svůj příběh.Sbírám bylinky a podle receptů mojí babičky vyrábím léčivé masti.Jednou jsem se babičky ptala,je mast i na bolavou duši?To bylo naposled,co mě pohladila po vlasech a řekla:Jsi to ty moje milá Ariel,to poznáš,až vyrosteš.
