Na mostě-na dně propasti
Na dně propasti.
Co bylo tou propastí?Propast byla další etapou mého života.A věřte,že v téhle části mostu,jsem si sáhla až na samé dno.Mnozí z vás si to nedovedou ani představit.To,co jsem si prožila pak,bych nepřála tomu největšímu nepříteli.Nemoc,odchod z práce,nezaplacené výdělky.V té době jsem poznala svého přítele,který v té době pracoval u jedné stavební firmy,nezaplatili mu práci .V tom roce jsme se museli vystěhovat.Neměli jsme úspory,na další nájmy, protože za odvedenou práci vám nikdo nemusí zaplatit.Dnes normální.Tak jsem skončila na ULICI.Ne proto,že bych nepracovala,pila alkohol,byla nemakačenko,nebo nedej bůh fetovala.Ale proto,že jsem neměla dostatečně velké úspory.Zůstat ze dne na den bez prostředků a střechy nad hlavou bylo strašné.Ale neseděla jsem s rukama založenýma.Nežebrala!!!Pracovala jsem na pár hodin i z lavičky myla jsem nádobí, můj přítel taky.Jedla skromně nebo první dny než si našla příjem z popelnic.Mimochodem za 4 hodiny hory nádobí za 200 korun po směně.Oblékala jsem se s kontejnerů,o botách nemluvím,naštěstí lidé dost vyhazují i věci,co se dají nosit.Spala jsem schoulená v metru,na lavičkách,v parku.Nejhorší bylo když pršelo.Víc už vyprávět nechci. Možná se tu najdou takový co budou mnou opovrhovat,tak jak mě častovali venku.Štítili se.Ale ani těm bych nic s toho nepřála prožít,spát na holé zemi,kde běhali krysy. Pak jsem se zhroutila,naštěstí.Odvezli mě do azylového domu.Tam rok a další lekce od lidí.Asi jsem je dávala i já jim.Škrábat se z propasti ven,není snadé,já na to naštěstí nebyla sama.V nejhorších chvílích mi stál po boku člověk,kterého si nesmírně vážím, protože byl se mnou v těch nejhorších chvílích.Moje děti zatím prodávali na internetu moje věci.Nikdy za mnou nepřišli.Prý jsem je zostudila,ale stydět by se měli oni,moje nejstarší dcera měla už v té době vlastní bydlení,ale i když žila v garzonce sama,pro svoji mámu neměla kousek jídla a spaní třeba i na zemi.A moje vlastní máma?bydlela a na vedlejší posteli ve které nikdo nespal nechala ležet své milované kočky,než nechat alespoň jednou vyspat vlastní dceru.A moje sestra?Přestala mě znát a 12 let už nekomunikuje.Ani si neumíte představit,co člověk v tak těžkých chvílích cítí.Už jsem na vrcholu propasti,museli jsme se z ní vyškrábat sami,ale bylo to velmi těžké.Trvalo to třičtvrtě roku.Ale už stojíme zase nad propastí,ale teď z posledních sil musíme jít dál,abychom do ní zase nespadli.Jen vpřed a nezastavit se!!!
