Kdysi jsem tu žila část 20.
Gérard měl pocit,jako by Houp byla jeho dcera,nebo vnučka.S jeho ženou Marry chtěli mít kupu dětí,ale nebylo jim z hůry dopřáno.A tak návštěvu těhle dvou milých lidí bral jako smysluplné prožití času.Dodávalo mu to energii a radost.Houp uvařila polévku a upekla rybu,co chytil.Jeho vrásčitá tvář byla prosvětlená spokojeností těch společných okamžiků.Zítra pojedeme na místo,kde je vykotlaný strom.Houp zpozorněla a hned na to řekla:Vy víte kde to je????No,nikdy jsem tam nebyl,ale můj děda o tom místě vyprávěl a popisoval cestu do lesa,ale je v takové odlehlé oblasti ostrova,kde musíme jet loďkou.Docela se bojím,neumím plavat.Gérard řekl:Nebojte se Houp u mě na mé rybářské lodi jste v pořádku.Dám vám vestu.Bude to dobrodružství.Tak já to překonám,řekla,ten svůj strach.Ráda bych se přesvědčila,jestli ten vykotlaný strom existuje a i poklady v něm.Tak jdeme spát a musíme vyjet brzy,pojede s námi John Springs,je to mladý rybář,jen pro bezpečnost.Jsem už ve věku a kdyby se mi na lodi něco stalo....Dobře,dobrou noc,pak odešla do podkroví spát.Než usnula přemýšlela o tom zvláštním snu na chatě Keit a Janise.Ale spánek byl silnější než její myšlenky.Ráno už slyšela tlumené hlasy mužů.Gérarda a Johna.Sešla dolů ve sportovním oblečením a pozdravila.Pohledný muž se před ní objevil.Hned jí podával ruku.Těší mě!řekla Houp.Jsem John.A já Houp.Gérard je pobídl k časnému odchodu.Najíme se až na lodi.Musíme vyrazit.Dokud je ucházející počasí.Vzala svůj batoh a zabouchli se za nimi dveře.John jí důkladně pozoroval,ale Gérard mu řekl:Mladej,na to ani nemysli,ona je už teď zadaná od včera,tím jsem si jist.Škoda!Odsekl John.A vydali se po jezeře na svojí plavbu.Když dorazili k zátoce,Gérard mu řekl:Počkej tady na nás.Půjdu s Houp sám.Jasně!Pohlídám to tu.Šli cestou od jezerní zátoky,před nimi byl trochu stoupající terén.Pak došli na malou planinu.Tady by to mělo být.Ještě kousek tam mezi těmi stromy.Opravdu to tu vypadá skoro stejně jako v mém snu.To je zajímavé,dodal Gérard.Ale kde je ten vykotlaný strom?Asi to byla jen pověst, pomyslela si Houp.No,podíváme se tu,řekl Gérard,bylo by hloupé to vzdát,co myslíte Houp???Dobře,ale kam teď půjdeme?Já si pamatuji,jak děda tátovi říkal,že ten strom je někde na druhé straně lesa,je tam prý posed a nějaká zbořená lesní chatka.Taková pro pocestné,co sloužila na přenocování v případě špatného počasí.Půjdeme,opatrně je to tady samý pařez a kořeny stromů vyčnívající až na povrch cesty.Šli ještě asi hodinu lesem,míjeli zarostlá křoviska a kamenitá cesta pomalu končila.Tam za těmi stromy je hornaté údolí.No,alespoň jsme to zkusili.Povzdechla si Houp.Na konci lesa se objevila malá loučka a tam opravdu byl starý vykotlaný strom.Ale byl stále mohutný.Dokonce z části obrostlý zelení.Houp stála zamlklá a byla jako ve snu.Gérarde!Nemohu tomu uvěřit!!!Když přišli blíže uviděla zvláštní vykotlanou díru ve stromu,ale byla obrostlá břečťanem, který ji skrýval před očima.Gérard řekl:Tak se podíváme,jestli je něco uvnitř,ne?Dobře,řekla vzrušeně,Gérard odhrnul zelený porost a strčil do stromu ruku,nic tam na první dojem nebylo,ale když ruku zasunul hlouběji do otvoru,tak něco držel.Vyndal to.Byla to malá dřevěná truhlička,co poznamenal zub času.Když jí Houp otevřela v ní byl malý zlatý medailónek s fotkou.A dopis.Chvějícíma rukama ho otevřela.Podívejte,Gérarde.Kolik let to tady v tom stromě přežilo?To je objev!!!Jdeme zpátky.Doma si to přečteme.Johnovi nic neřekneme,jen že jsme šli na tůru.Houp schovala svůj poklad do batůžku a vydali se zpět k zátoce,kde kotvila jejich malá rybářská loď.Pak doma,když se najedli vyndala Houp jejich poklad a konečně otevřela dopis.V jutovém pytlíčku byl zlatý medailónek,naprosto netknutý,neuvěřitelné.... pomyslela si.Popíjela čaj a Gérard byl nedočkavý.Začala tedy číst.Dopis byl napsaný ozdobným písmem:Milovaná Beatriče,tenhle list ti píši s velkou bolestí,je asi také poslední.Budeš ho ještě číst???Přijdeš na naše místo???Je jenom naše.Jsou v něm naše vzpomínky a láska.Budou tu na věky,musím se vzdát tvojí lásky.Odjíždím daleko,jinak mě i mojí rodinu stihne krutá pomsta tvého otce.Ale moje láska k tobě je nekonečná.Medailónek patřil mé mamince Houp. Chci,abys ho měla.Kdybych měl tebe za ženu,přál bych si dceru a dal bych jí jméno Houp.Naděje.Po mé drahé mamince.S láskou tvůj Jeremy.
Když dočetla slova na zažloutlém papíře,rozbrečela se.Gérard jí obejmul jako dceru a konejšivě řekl:No,jen si poplačte Houp,slzy jsou jak řeka.Otevřeme ten medailón.Kupodivu není poškozený.Celá léta tam ležel, protože Beatriče si ho už vzít nemohla.O její smrti se povídalo leccos,ale jen málo kdo ví,že zemřela při velmi těžkém porodu,tedy krátce po něm.Zítra o tom řeknu Giomovi,přijede pro mě.Řekla Houp.Gérard řekl:Medailón si ponechte na památku.Ne to nemohu.Donesu ho na hrob Beatriče a Houp.Jí patří.Gérard se pousmál.To je hezké.Moje Marry by to udělala stejně,ona věřila na sny i na to,že se plní.Tedy ty některé.
Ráno se Houp vydala k jejímu hrobu a medailónek dala zpátky do jutového pytlíčku.Dala ho do škvíry v kamené desce hrobu.Hrob byl už schátralý.Pak se u hrobu tichounce zastavila a řekla:To patří tobě Beatrice,tvůj příběh je tak smutný jako bych ho já sama kdysi prožila.Pak se vrátila k rybářově domku a po obědě čekala Gioma.Konečně přijel běžela k molu a jak vystoupil ze svého hausbótu hned ho obejmula.A zašeptala mu:Stýskalo se mi!!Pousmál se.Mě také řekl.Pak si s Gérardem povídali.Až do chvíle,než odpluli do Grenstonu.Zítra přijede Keit a Janis.Musím balit.A ráno bylo jako pouhý okamžik.
