Kdysi jsem tu žila část 16.
Moc rádi přijdeme.Zatím nashledanou.Pak se oba dostali na prašnou cestu,která vedla do kopce,mezi skalnatými stěnami malých pohoří.Už byli skoro na konci cesty,když se cesta ubírala dál k lesní cestě.Všude kolem byli vzrostlé stromy,luční kvítí a nekonečné břehy poseté trávou a volně rostoucími mechy a kapradinami .Tady je krásně.To tedy je:řekl s nadšením Giom.Houp pak dodala:Ani se nedivím panu Wilsonovi,že tu po smrti svojí ženy zůstal.Je tu klid od civilizace a hlavně krásná příroda.Kdo byl původním vlastníkem tohoto ostrova?Vše se dozvíme na zpáteční cestě.Řekl Giom.Už se nemohla dočkat,až pan Wilson bude vyprávět o historii tohoto ostrova.Šli ještě hlouběji do lesa.Za nějakou chvíli uviděli v dálce opuštěný honosný dům,spíše sídlo. Pomalu se k němu přibližovali.Po cestě si všimli,že dostat se až k sídlu nebude problém,polorozpadlá zeď umožňuje vstup až k domu. Když vstoupili,jako by se Houp vrátila v čase.Místo zanedbané rozlehlé zahrady,uviděla zahradu plnou rozkvetlých,vonících růží.Skalky plné rozmanitých květů,zakrslých okrasných keříků a lavičku,hned vedle ní skalka plná netřesků a velký trs zelené kapradiny.Dům, nádherný,kované, ozdobné mříže v oknech a na průčelí vstupních dveří.V zahradě kašna,sochy a vyřezávaný altán.Z dálky uviděla přicházet ženu v krásných šatech.Byla zvláštní,měla její tvář,tak výrazně se jí podobala.Giom jí najednou vrátil do reality.Houp!!Probuď se!Trhla sebou.Měla pocit,jako by právě spala.Giome,promiňte.Houp,před pár minutami jsme si potykali,nevzpomí-náš si???Byla jsi úplně mimo.To jsem nikdy nezažil,jako by se tvoje mysl odpojila od tvého těla.Pojď,půjdeme ještě dál.
