PARANORMÁLNO
--- *PARANORMÁLNO – TO, CO VIDÍME, KDYŽ SE PŘESTANEME BÁT PODÍVAT* Paranormálno. Slovo, které jedni vyslovují s posměchem a druzí se strachem. A přitom je to slovo, které popisuje to nejpřirozenější, co na světě existuje. Paranormálno znamená „vedle normálního". To, co je vedle toho, co známe. To, co je za oponou. To, co vidíme, když se v noci vzbudíme a máme pocit, že v pokoji nejsme sami. To, co slyšíme, když je ticho a najednou nás někdo zavolá jménem. To, co cítíme, když vejdeme do domu a máme chuť z něj hned utéct, i když je tam všechno nové a krásné. Všichni jsme to zažili. Všichni. Jen si to málokdo přizná. Kolikrát se ti stalo, že jsi myslela na někoho a on ti v tu chvíli zavolal? Kolikrát jsi měla pocit, že se něco stane, a ono se to stalo? Kolikrát jsi vešla do místnosti a věděla jsi, že se tam někdo před chvílí hádal, i když tam nikdo nebyl? Kolikrát se ti zdálo o někom, kdo zemřel, a ráno jsi věděla, že to nebyl jen sen? To je paranormálno. Není to horor z filmu. Je to život. Tvůj život. Můj život. Život nás všech. Proč se paranormálna tak bojíme? Protože nás od dětství učili, že to neexistuje. Že duchové nejsou. Že sny jsou jen sny. Že intuice je hloupost. Že když vidíš něco, co ostatní nevidí, jsi divná. Že když slyšíš něco, co ostatní neslyší, měla bys jít k lékaři. A tak jsme se naučili to v sobě potlačovat. Naučili jsme se mlčet. Naučili jsme se tvářit, že nic nevidíme, nic neslyšíme, nic necítíme. A přitom vidíme, slyšíme a cítíme pořád. Ale naše babičky to tak neměly. Ty věděly. Věděly, že když se v domě ozve rána a nikdo tam není, někdo z předků se hlásí. Věděly, že když se pes v noci dívá do prázdného rohu a vrčí, není to jen tak. Věděly, že když se ti zdá o mrtvém, má ti co říct. A nebály se o tom mluvit. Pro ně bylo paranormálno normální. Co všechno patří do paranormálna? Patří tam *duchové*. Ne ti z filmů, co řvou a hází nábytkem. Ale ti tiší. Ti, kteří se objeví v zrcadle, na fotce, ve snu. Ti, kteří jen chtějí, abychom věděli, že jsou tady. Že nás hlídají. Že nás milují i po smrti. Patří tam *předtuchy*. Ten pocit, že nemáš jít tou cestou. Že nemáš nastoupit do toho autobusu. Že máš zavolat mamince, i když jsi jí volala včera. A když to uděláš, zjistíš, že jsi si zachránila život. Nebo život někoho jiného. Patří tam *telepatie*. Když myslíš na svou nejlepší kamarádku a ona ti napíše: „Zrovna jsem na tebe myslela." Když se s někým miluješ a víš, co si myslí, aniž by to řekl. Když cítíš bolest svého dítěte, i když je na druhém konci světa. Patří tam *zjevení*. Když vidíš Pannu Marii, anděla, světlo, postavu v bílém. Když se ti v nejtěžší chvíli života objeví někdo, kdo tě obejme, a pak zmizí. A ty víš, že to nebyl člověk. Patří tam *poltergeist*. Když se v domě samy hýbou věci, padají obrazy, blikají světla. Není to duch. Je to energie. Tvoje energie. Energie člověka, který je plný potlačeného vzteku, smutku, strachu. A ta energie začne hýbat věcmi kolem. A patří tam i *místa*. Domy, kde se zastavuje čas. Lesy, kde se ztrácíš. Hřbitovy, kde slyšíš kroky. Nemocnice, kde cítíš bolest všech, kteří tam zemřeli. Ta místa si pamatují. A když do nich vejdeš citlivý člověk, ucítíš to. Proč to vidí někdo a někdo ne? Protože jsme různě citliví. Někdo má dar vidět. Někdo má dar slyšet. Někdo má dar cítit. A někdo má dar vědět. A někdo má všechny dary, ale tak dlouho je potlačoval, že už je necítí. Děti vidí paranormálno nejvíc. Malé děti si povídají s „neviditelnými kamarády". Vidí babičku, která zemřela, jak sedí v křesle. Bojí se tmy, protože v ní něco vidí. A my jim říkáme: „To nic není. To se ti jen zdálo." A tím jim ten dar zavřeme. A pak se divíme, že jako dospělí nic nevidíme. Ale dar se dá znovu otevřít. Stačí se zastavit. Stačí ztišit. Stačí poslouchat. Stačí si dovolit věřit, že to, co cítíš, je pravda. Jak s paranormálnem žít a nebát se ho? První pravidlo: *Neboj se.* To, co vidíš, tě chce většinou jen upozornit. Ne ublížit. Duch, který se ti ukáže, je většinou tvůj předek, který tě hlídá. Hlas, který slyšíš, je většinou tvůj anděl strážný. Sen, který se ti zdá, je většinou zpráva. Druhé pravidlo: *Mluv o tom.* Ne s těmi, kteří se ti budou smát. Ale s těmi, kteří to zažili taky. Proto je tady tahle stránka. Abychom si mohli říct: „Mně se to stalo taky. Nejsi v tom sama." Třetí pravidlo: *Zapisuj si to.* Sny, předtuchy, znamení, pocity. Piš si deník. A po čase uvidíš, že to, co se ti zdálo jako náhoda, byla ve skutečnosti souvislost. Že tvůj sen tě varoval. Že tvá intuice měla pravdu. Čtvrté pravidlo: *Chraň se.* Ne proto, že je paranormálno zlé. Ale proto, že když jsi citlivá, nasáváš energii druhých. Modli se. Zapal si svíčku. Nos u sebe něco, čemu věříš. A když vejdeš někam, kde je ti těžko, řekni nahlas: „Jsem chráněná. Nic, co sem nepatří, ke mně nemůže." Paranormálno není o strachu. Paranormálno je o tom, že svět je mnohem větší, než si myslíme. Že smrt není konec. Že láska neumírá. Že ti, které milujeme, jsou pořád s námi. Jen je nevidíme očima. Vidíme je srdcem. A jestli právě teď čteš tenhle článek a říkáš si: „Tohle jsem zažila taky. Ale bála jsem se to někomu říct." – tak věz, že tady se bát nemusíš. Napiš mi do komentáře nebo do zprávy. Co jsi viděla? Co jsi slyšela? Co se ti zdálo? Co cítíš, když jsi sama? Tady na stránce Paranormální příběhy a fantazie tě nikdo nebude soudit. Tady jsme všichni stejní. Tady jsme všichni ti, kteří vidí za oponu. Protože paranormálno není nenormální. Paranormálno je to nejvíc normální na světě. Jen jsme na to zapomněli.
