Zábavný park
Eliška, malá holčička s očima jako dvě studánky plné zvědavosti, držela pevně za ruku svého dědečka. Právě prošli obrovskou bránou, která nevypadala ani jako dřevěná, ani jako kovová – spíše jako utkání duhového oparu. A za ní se rozprostíral Ten Zábavný Park. Jenže tohle nebyl obyčejný park. „Vítej, Eliško, v Kouzelném kolotoči,“ usmál se dědeček a ukázal na atrakci, kde koně s třpytivými hřívami neobyčejně elegantně poskakovali na neviditelných strunách a občas se některý i usmál. Kolotoč se rozezpíval melodií, kterou nikdo nikdy předtím neslyšel, a přesto ji všichni znali. Eliška se rozhlédla. Všude kolem ní byly atrakce, které by popíraly veškeré zákony fyziky. Horská dráha se vinula mezi mraky a občas se na okamžik proměnila v letící duhu. Obří kolo, jehož gondoly byly ve skutečnosti malé létající balóny, ji vyneslo tak vysoko, že viděla až na okraj světa, kde se obloha setkávala s třpytivým oceánem. Největší překvapení ale čekalo u stánku s cukrovou vatou. Místo obyčejné růžové nebo modré vaty tu prodávali "vatou snů". Eliška si vybrala tu, která voněla po letním dešti a slunci. Když si kousek dala do pusy, okamžitě si vybavila nejkrásnější vzpomínku na prázdniny u moře a cítila písek mezi prsty. S každou atrakcí, s každým kouzelným setkáním se Eliška cítila víc a víc jako součást tohoto světa. Ztracena v úžasu zapomněla na čas. Když se slunce začalo sklánět k obzoru a barvilo oblohu do fialových a zlatých odstínů, park začal pomalu usínat. Světýlka se rozsvěcovala na každém rohu a atrakce zpomalovaly svůj tanec. Eliška se spokojeně usmála. "Dědečku," řekla s leskem v očích, "tohle byla ta nejmagičtější pouť v mém životě!" A věděla, že si ten pocit ponese v sobě navždy, stejně jako sladkou chuť vaty snů.
