Kouzelný vlak
V hlubokém, starém lese, kde stromy šeptaly prastaré příběhy a mlha tančila mezi kmeny, žil kouzelný vlak. Nebyl to obyčejný vlak, co by jezdil po ocelových kolejích a supěl párou. Byl to Vlak Snů, stvořený z hvězdného prachu a měsíčního svitu, a jeho koleje byly cestičky v myslích spících dětí. Každou noc, když se svět ponořil do tmy a sny se začaly probouzet, Vlak Snů tiše vyjížděl. Jeho lokomotiva, stříbrná a zdobená safíry, neměla žádné okna, jen obrovské, zářící oko, které hledělo do temnoty a osvětlovalo cestu. Vagóny za ním byly průhledné, plné spících dětí z celého světa, které se v nich houfně snily o svých největších přáních a nejdivočejších dobrodružstvích. Strojvůdce vlaku byl starý elf jménem Elara, který měl vlasy protkané noční oblohou a oči jako dvě padající hvězdy. Každou noc Elara pečlivě naváděla vlak skrze snové krajiny – přes duhové mosty, přes hory z cukrové vaty a pod oceány z lesklých drahokamů. Vlak nezastavoval na stanicích; spíše pomalu proplouval kolem spících tváří, sbíral úsměvy, touhy a drobné zázraky z jejich snů. Jednou v noci, malá holčička jménem Lela, která snila o tom, že se stane malířkou, se probudila ve Vlaku Snů. Elara se na ni usmála. „Vítám tě, Lelo. Kam by ses chtěla vydat?“ Lela se rozhlédla kolem sebe na ostatní spící děti a pak se podívala na obrovské, zářící oko lokomotivy. „Chci vidět všechny barvy, které existují,“ řekla. A tak Elara nasměrovala Vlak Snů do nekonečné palety barev. Lela pozorovala, jak se kolem ní míhají odstíny, o kterých ani nevěděla, že existují – zelená, která voněla po letním dešti, modrá, která zněla jako nejkrásnější píseň, a červená, která hřála jako tisíc sluncí. Její srdce se naplnilo inspirací. Když se probudila, Lela si pamatovala každou barvu a její ruka už nikdy nebyla bez nápadů. Vlak Snů pokračoval v cestě noc co noc, přinášel zázraky a plnil sny, dokud se první paprsky slunce nedotkly obzoru. Pak se tiše rozpustil ve hvězdný prach, čekající na další noc, aby mohl znovu vyjet na svou kouzelnou jízdu.
