Děsivý dům
Dům na konci ulice byl vždycky obestřen tichem. Okna zírala ven jako prázdné oči a zahrada zarostla divokou trávou, která se v noci třásla i bez větru. Jednoho deštivého večera jsem musel jít kolem. Déšť bubnoval na mou kapuci a pouliční lampy se mi jevily jako rozmazané šmouhy. Když jsem míjel dům, zaslechl jsem něco, co znělo jako slabé pískání klavíru. Bylo to tak jemné, že jsem si myslel, že se mi to jen zdá. Zastavil jsem se. Pískání se opakovalo, tentokrát hlasitěji. Bylo to, jako by někdo hrál melodii na starých, rozladěných klávesách. Přiblížil jsem se k plotu, srdce mi bušilo. Za oknem ve druhém patře jsem uviděl stín. Nejasnou siluetu, která se pomalu pohybovala od jedné klávesy k druhé. Ale to, co mě skutečně vyděsilo, bylo, když se stín zastavil, otočil se ke mně a pomalu zvedl ruku. Na chvíli jsem si myslel, že mi mává. Pak jsem si uvědomil, že v okně není vidět žádný klavír. Jen prázdná místnost a ruka, která se natáhla, jako by mě chtěla chytit. Rozběhl jsem se pryč a už jsem se nikdy neotočil. Od té doby se vyhýbám té ulici, zvláště když prší. A občas, když je v noci ticho, slyším slabou, rozladěnou melodii klavíru.
