Brána času
V hlubokém, mlhou zahaleném údolí, skrytém před zraky moderního světa, stála starobylá kamenná brána. Nebyla to obyčejná brána. Byla to Magická brána času, tepající jemným, fialovým světlem, které se vlnilo jako éterická voda. Povídalo se, že kdo projde skrze ni, může vstoupit do jakéhokoli okamžiku v historii nebo budoucnosti. Mladá archeoložka jménem Elara, která zasvětila svůj život pátrání po ztracených civilizacích, na ni narazila náhodou. Její kompas se zbláznil, když se přiblížila, a vzduch kolem brány jiskřil energií. Srdce jí bušilo jako splašené, když se dotkla chladného kamene. Cítila příliv věků, šepot minulosti a tichý zpěv budoucnosti. Věděla, že by měla být opatrná. Měla by se vrátit, zavolat posily. Ale touha po poznání byla silnější. Zavřela oči, nadechla se a udělala krok vpřed. Okamžik. Otevřela oči a svět kolem ní se změnil. Místo mlhy a chladu ji obklopila zeleň prastarého pralesa, plného zvuků, které nikdy neslyšela. Obrovští dinosauři se líně potulovali mezi stromy. Stála v prehistorii! Úžas jí na okamžik ochromil. Pak si uvědomila, jak je bezbranná. Co když to nebyl jen výlet, ale jednosměrná jízdenka? Zpanikařila, ale pak si vzpomněla na bránu za sebou. Rychle se otočila a uviděla, jak se fialové světlo stále vlní. Udělala dva rychlé kroky zpět a proletěla zpět do svého času. Všechno bylo stejné. Mlha, chlad, rozbitý kompas. Elara si sáhla do kapsy a našla tam něco, co tam předtím nebylo – malý, dokonale zachovalý list z kapradiny, která vyhynula před miliony let. Brána času byla skutečná. A Elara věděla, že se k ní jednoho dne vrátí, připravená prozkoumat tajemství věků, ale tentokrát s mnohem větší opatrností a plánem. Svět se právě stal mnohem větším a kouzelnějším.
